Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Okénko jazykozpytecké

28. 06. 2017 21:54:31
Při své práci v zahraničí a při pronikání do tajů němčiny si nemohu nevšimnout jistých jazykových zajímavostí.

Dumám nad původem vzniku různých slov i nad podobností přenesených významů, které jsou shodné pro oba jazyky, ačkoliv logicky to vlastně nedává žádný smysl.

Co má například vodovodní kohoutek společný s kurem domácím? Co má „kyslík“ společného s kyselostí, stejně jako v němčině „Sauerstoff?“ Případně není nefér vůči levákům, že kořen slova „pravý“ se používá jednak pro označení strany, případně ruky, ale zároveň i ve významu „správný, právo, pravda“? (to ostatně platí i pro další jazyk, angličtinu, a věřím, že minimálně i pro padesát dalších. Chudák naše holka levanda, ta se nějakým nezaviněným řízením osudu ocitla na ne-správné straně, straně zločinu a ne-práva).

Jedním z mých problémů je, že své světoborné poznatky nemám s kým sdílet. Zatímco já objevování tajemných jazykových zákoutí němčiny považuji za neodolatelné dobrodružství (a to i přesto, že jde o jazyk šeredný, tvrdý a těžký s těmi jejich podivnými předložkami a složeninami), ve svých kolezích nalézám tupé zabedněnce, kteří se o můj rodný jazyk nezajímají ani v nejmenším. Natož, aby se se mnou veselili nad podobnostmi či rozdíly, které já rozjásaně objevím. Říkám si třeba: my máme kostlivce ve skříni, Němci mají mrtvoly ve sklepě. Co to napovídá o národní povaze? Nejsme na tom líp? Neodhalíme my našeho kostlivce ve skříni dřív, než Němec svou mrtvolu ve sklepě? A není kostlivec o dost sympatičtější než mrtvola? Minimálně nesmrdí... a není to tak strašidelné. Při představě kostlivce ve skříni si představím něco jako

I přes veškerou ignoranci světa, který se nachází pouhých dvacet kilometrů jižně od naší firmy, se mi už ale párkrát stalo, že se mě kolegové na mou mateřštinu přeptali. Nedat na sobě znát překvapení jsem se naučila hned poté, co jsem kolegy vyděsila svou zděšenou reakcí na dotaz, zda u nás používáme azbuku.

Musím říci, že u spousty věcí mne rozhovory s kolegy vedly k tomu, že jsem si sama naše odlišnosti uvědomila, ač mi do té doby nijak zvláštní nepřišly.

Například, že je to vlastně teprve teď poprvé (v mých dva-a-čtyřiceti letech), co mne lidé oslovují základním tvarem mého jména. Doma slyším na Áju i Álu, Alušku i Alušu, Alíka, Alču nebo Alenku... že by mi někdo říkal Aleno, to se mi stává jen velmi zřídka a ač je to v mém věku trapné, většinou oslovujícího opravím.

Nad komolením oslovení se Němci samozřejmě upřímně podivují. Což o to, když Františkovi říkáme Fando a Danielovi Dando (ač to má s původním oslovením společná jen tři písmenka). Aspoň je to kratší. Ale kde se vzal Honza? A Pepa? A Saša? Popřípadě Jirka, který je navíc ve výsledku delší než Jiří? (delší nebo kratší... "Proč jsi tomu klukovi teda rovnou nedala jméno Davídek, když mu "David" nikdy neřekneš?!")

A když už jsme u těch „tisíců variant jedného“, jak pyšná jsem na svůj rodný jazyk, když slyším výraz DDR Zeiten.... DDR Zeiten, časy DDR. Tak se zde v Sasku mluví o době předrevoluční. Pro vás, české čtenáře: doby za komunismu, za socialismu, za socíka, za komančů, za komárů, za bolševika, za totáče... možná by české chytré hlavičky vymyslely další tucet běžných výrazů. DDR Zeiten, jaká nuda!

Obecně nevěřím, že je možné zapomenout rodný jazyk. Přesto mi občas chybí "chytré německé obraty" pro určité situace, které v češtině zkrátka nemáme. O tom někdy jindy - protože to funguje i naopak. Jsou určitá slova, která do němčiny nepřeložíte... co třeba "krutopřísný"? (ještě že nikdo pořádně netuší, co to znamená - takže ne že by mi zrovna toto slovo v němčině chybělo). Nebo "to dáš, kámo?". Nebo takhle typicky české fenomény jako "tunelovat". Nebo, od jazyka odhlédnuto, kulturní hlášky typu "krát dvě to mělo bejt". To prostě v Německu nikdo neocení, a já bych se tak ráda podělila.

O přechylování mí kolegové neslyšeli ani z rychlíku. Angelu MerkelOVOU jsem jim dokonce musela najít na internetu, aby mi uvěřili, a nad oním titulkem se vesele chichotali ještě na konci snídaňové přestávky, kterou si dále okořenili GrÁfOVOU, ObamOVOU a StreisandOVOU. Jen Celine Dion tomu všemu z nepochopitelných důvodů nějak zázračně unikla...

Další věc, která je naprosto šokovala, jsou naše názvy měsíců. V životě je nenapadlo, že existuje jazyk, který nemá nějakou formu Januára, Septembru nebo Máje. Nevím, jak se německy řekne „zvukomalebný“ a tak si nejsem jistá, zda jsem jim romantičnost našich názvů měsíců dokázala náležitě vykreslit. Výsledkem bylo jen kroucení hlavou a koulení očima, co že jsme to za národ. Problematiku národního obrození a boje proti germanizaci si asi nechám na nějakou jinou příležitost, zatím mi to přijde jako přeci jen poněkud tenký led.

Vtipnou situaci jsem zažila, když mě kolega poprosil, jestli bych mohla zavolat dodavateli na Slovensko. Ptal se, jestli umím slovensky, a mou odpověď „já se s nima domluvím“ zřejmě pochopil zcela jinak, než jsem ji myslela. Vprostřed mého rozhovoru se slovenskou firmou vstupuje do dveří náš vedoucí závodu, můj kolega na něj ukazuje „pšššt“ a dodává: „Teda já čumím, slyšíte to co já? Alena umí plynně i slovensky, a to si to ani nenapsala do životopisu!!!“ (nechala jsem ho při tom, i když si uvědomuju, že jde o jisté riziko podnikání).

A tak i nadále němčinu pilně studuji, ač si někdy připadám jako „Sau in Uhrwerk“, svině v hodinovém strojku, my máme slony v porcelánu. Ale „dem Mutigen winkt das Glück“, odvážnému štěstí přeje, a tak se třeba nakonec dočkám, že „Ende gut, alles gut“ – to je asi všudeplatné.

A třeba časem přispěju i k tomu, že se o náš národ a o náš jazyk začne někdo v naší malé provinční firmě zajímat. I když... švitořit do telefonu česky a občas důrazně vyslovit jméno kolegy, co sedí vedle mne u stolu, mi začíná přinášet nezměrné potěšení.

Tak jen aby se ten dotyčný kolega nezačal ten náš překrásný a zvukomalebný jazyk potají učit, to by mě tedy fakt převezl.

Autor: Alena Suchopárová | středa 28.6.2017 21:54 | karma článku: 22.91 | přečteno: 750x

Další články blogera

Alena Suchopárová

A už jsme v hrsti Ďáblova oka.

Před lety do našeho domu uhodil blesk. Vyprávění o tom, jak jsme pojišťovně dokazovali, že udeřil do osmi předmětů najednou, je možná také dobrá historka pro blog, ale dnes to bude o něčem jiném.

17.11.2017 v 21:21 | Karma článku: 19.58 | Přečteno: 714 | Diskuse

Alena Suchopárová

A už jsme v hrsti Ďáblova oka.

Před lety do našeho domu uhodil blesk. Vyprávění o tom, jak jsme pojišťovně dokazovali, že udeřil do osmi předmětů najednou, je možná také dobrá historka pro blog, ale dnes to bude o něčem jiném.

15.11.2017 v 22:17 | Karma článku: 8.18 | Přečteno: 291 | Diskuse

Alena Suchopárová

Věříte v náhody?

Stala se mi podivná věc. Podivná věc, něco mezi „neblázni, ani bych si nevšimla“ a „Wow, Bůh přeci jenom existuje“. Jaký názor zastávám já, je celkem nedůležité.

5.11.2017 v 20:22 | Karma článku: 21.96 | Přečteno: 735 | Diskuse

Alena Suchopárová

Proč miluju Česko

Na úvod bych se asi měla představit všem, kdo neznají mé super vtipné blogy plné úžasných zážitků dokonalé matky, manželky a manažerky projektu mezinárodního formátu.

28.10.2017 v 22:02 | Karma článku: 23.73 | Přečteno: 791 | Diskuse

Další články z rubriky Ona

Ivana Dianová

Krysa v mé ložnici

Zachraňuju. Každou chvíli někoho. Už od mala. Nevím, jak je to možné, ale potřebný mé péče se vždy objeví u mne, kdyby kolem stálo sto dalších lidí, potenciálních zachránců. A kdyby ne, najdu si ho sama. Možná je to nemoc?

18.11.2017 v 12:19 | Karma článku: 17.26 | Přečteno: 390 | Diskuse

Alena Suchopárová

A už jsme v hrsti Ďáblova oka.

Před lety do našeho domu uhodil blesk. Vyprávění o tom, jak jsme pojišťovně dokazovali, že udeřil do osmi předmětů najednou, je možná také dobrá historka pro blog, ale dnes to bude o něčem jiném.

17.11.2017 v 21:21 | Karma článku: 19.58 | Přečteno: 714 | Diskuse

Veronika Horáčková

Týden 45: 23 hodin ve Wroclawi

Minulý týden jsem se svým drahým podnikla dvoudenní výlet do polské Wroclawi. Musela jsem přitom překonat fobii z cestování autobusem a absolvovat pětihodinovou cestu tam a zase zpět.

17.11.2017 v 20:54 | Karma článku: 8.24 | Přečteno: 311 | Diskuse

Radka Svobodová

Patříte mezi rodinné outsidery?

Někteří z nás moc dobře znají ten pocit, jaké to je, být outsiderem. Existuje mnoho lidí s osudem ošklivého káčátka, které bylo vyhoštěncem ve vlastní rodině jen proto, že ve skutečnosti bylo labutí.

17.11.2017 v 13:16 | Karma článku: 14.57 | Přečteno: 510 | Diskuse

Iva Votočková

Já mám svaly, Ty máš čáry

Ona: "Běž se postavit někam dál ode mě, třeba na druhou stranu sálu. Nemůžu se na Tebe dívat!" Já: "Proč?" Ona: "Mám depresi z Tvých svalů."

16.11.2017 v 14:19 | Karma článku: 11.03 | Přečteno: 499 | Diskuse
Počet článků 64 Celková karma 22.16 Průměrná čtenost 1690

Sdílejte se mnou zážitky čtyřnásobné maminky, co se navíc pokouší znovu zapojit do pracovního procesu!



Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.