Vidláci, Praha a nejlepší hypotéka.

Na první pohled to vypadá jako reklama. Na druhý pohled možná jako reklama negativní. Je to ale jen nevinné vyprávění o strastiplné cestě mnohačetné rodiny do Matičky Prahy. O co šlo a jak to celé dopadlo?

Rozhodli jsme se trošku zvelebit náš příbytek. Protože se nám finanční hotovosti nedostává, zažádali jsme si o hypotéku. O jakou? O tu nejlepší na trhu.U koho? U mBank, internetové banky, která spravuje všechny naše prostředky, která nás miluje a kterou milujeme my.

Drobnou nevýhodu, spočívající v tom, že mBank nemá mnoho oficiálních poboček, jsme byli ochotni tolerovat. Proč si neudělat celodenní výlet do Prahy ve 35 stupňovém vedru se třemi dětmi a těhotenským břichem? Proč nezakoupit dálniční známku za 250,- Kč (či kýho výra za kolik), proč se neplahočit sálajícími ulicemi a nepokoupat se pěkně ve vlastním potu, vláčíc s sebou tři vřískající ratolesti, s jazykem suchem přilepeným na patru?

Ale to předbíhám událostem. Jak jste jistě pochopili, nepíšu tady o včerejších událostech. Celé martyrium Žádosti jsme absolvovali před pár lety, přímo na vrcholu našich reprodukčních aktivit (tj. v pramalé kondici, absolvovat bez trvalých následků exces podobného typu).

Na mBank jsme ocenili, že je nezajímaly doklady, vztahující se k našim příjmům a pracovním smlouvám. Manžel má smluv několik, a jediná z nich, která je na dobu neurčitou (na což hypoteční ústav jedině slyší) zní na částku 10.000,- hrubého měsíčně. To by nás asi pan bankéř nepochválil, že z toho chceme, se čtyřmi dětmi, splácet hypotéku ve výši 8.500,-…

Takže se manžel pochlapil a během čtrnácti hektických dnů pečlivě zařídil všechny náležitosti, oběhal katastr, notáře, odhadce, udělal patřičné kopie všeho, stáhnul si formuláře, všechno do nich naťukal, oskenoval, poslal, sjednal schůzku…

Jako jediný zjevný zádrhel se ukázaly být dluhy, které jsme si nasekali, když jsme nemovitost kupovali. Všechny úvěry jsme se pokusili splatit s předstihem, přičemž největším problémem byla hypotéka u Raiffeisen Bank. Před sedmi lety jsme si brali hypotéku na 20 let ve výši 280.000,- (jak směšná částka!). Pro její předčasné splacení jsme teď, o sedm let později, potřebovali 230.000,- (podotýkám, že celých sedm let jsme poctivě platili měsíc co měsíc částku převyšující 2.000,- ! Tím se vysvětluje prosklené atrium budovy Raiffeisen v centru Ústí nad Labem a vzrostlé palmy hned vedle efektní recepce, vyvedené v kouřovém skle). Doufali jsme, že nový věřitel (mBank) bude schopen tento závazek převzít.

Atmosféru našeho výletu do Prahy jsem již letmo nastínila. Dlouho jsme přemýšleli, až jsme si vybrali ten nejparnější den, kdy se vzduch na dálnici tetelí horkem, jazyk se lepí na patro a na chodníku za vámi zůstávají mokré šlépěje vašeho vlastního potu. Všichni, kdo musejí zůstat ve velkoměstě, zapínají klimatizaci naplno, nedělají žádné zbytečné pohyby a směřují do Podolí, Čestlic, Džbánu či kam, kde sebou plácnou do davu hned vedle přeplněné vodní plochy, aby zachránili duši před uprchnutím z těla.

V tomto vedru se plahočíme metrem („a maminko, v Praze snad nemají pod zemí krtky, jen tenhle METR?“) – díky Bohu za stín podzemí. V tomto vedru vystupujeme kdesi u Muzea (existuje v Praze místo, kde je méně zeleně, méně chládku, více lidí?). V tomto vedru hledáme kýženou ulici, v tomto vedru se vracíme a směřujeme opačným směrem, abychom po chvíli zjistili, že ten původní směr byl správný. Manžel tlačí kočárek, já vedu za ruce oba kluky a před sebou tlačím objemné břicho, na němž se díky skvrnám potu již začínají rýsovat obrysy mého mega obrovského spodního prádla. Manžel s námi ztrácí trpělivost („maminko, podívej, tramvaj!“ „maminko, podívej, obrázek!“ – myšleno billboard – „maminko, podívej, taxík!“ „maminko, podívej….“ – skutečně nezapřeme venkovský původ, k dokonalé image nám chybí jen zablácené holinky a odór králičích hovínek). Ztrátu manželovy trpělivosti zaregistrujeme hned vzápětí: i s kočárkem mizí v davu, kličkujíc zrychluje tempo a já jen občas zahlédnu mezi uřícenými kolemjdoucími záblesk jeho zpocené košile na zádech. Kluci se začínají vzpírat: „tatínek nám utekl, já dál nejdu!“ „Pojď!“ cedím vztekle mezi zuby a vleču je oba, svírajíc ve zpocených dlaních jejich protestující ručičky. Vláčím je tak po rozpáleném chodníku, nové páskové boty se mi zařezávají do kůže a po tváři mi stéká čůrek potu, zcela ignorujíc můj cool účes, stvořený zcela výhradně pro Matičku Stověžatou.

Do pobočky mBank dorážíme s pětiminutovým zpožděním, což je pro puntičkářského manžela situace neakceptovatelná, takže neskrývá své rozladění. Ještě s kočárkem zdoláme několikery schody a už jsme tu, uprostřed moderní prostorné kanceláře, kde jednotlivé pracovníky dělí jen symbolické skleněné přepážky. Všichni se soustředěně sklánějí nad nablýskanými notebooky a tiše, důležitě cosi klofají – atmosféra, která se naprosto neslučuje se dvěma žíznícími vřešťály, skákajícími po nízkých bankovních křesílkách, ani s jednou roční, vedrem rozčílenou holkou, popřípadě dvěma zničenými rodiči na pokraji nervového zhroucení. Ještě proběhne krátká hádka nad tím, kdo komu vypil vodu, úsečné zasyčení na rošťáky, co skáčou po nábytku, vyčerpané povzdechnutí nad princeznou, která se musí nosit, rezignované otření potu kostkovaným kapesníkem… a už můžeme řešit nové bankovní produkty, fixační lhůty, výši úroku i jistiny, potenciální snížení úrokové sazby, uzavření životní pojistky, podpisy asi na dvou stech stránkách hustého textu… čůrky potu nám stékají po tvářích, make-up vzal čert, stejně jako vyžehlené vlasy. Kluci zabíhají do jednotlivých skleněných kukaní, kde navazují hovor se zaměstnanými bankovními úředníky a žebrají na nich dobroty, holka vše zpříjemňuje svým nepřeslechnutelným altem, monology bankovní úřednice jsou přerušovány přestávkami na přebalení, jídlo, samozřejmostí jsou tři cesty do suterénu na záchod, o krmení přesnídávkou a rohlíky ani nemluvě (a o těch několika flecích a půl kilu drobků na bankovním koberci – pšššššt!). Celá akce trvá necelé tři hodiny, při kterých mám pocit, že každou chvíli musí nastat konec světa nebo aspoň nervový kolaps někoho z nás, protože větší zátěž už snést prostě nelze (a následující minuta mi hravě dokáže, že to teda setsakra lze). Vyčerpaní, zpocení, žízniví, třesoucí se, na pokraji zhroucení roztřeseným krokem opouštíme pobočku mBank. Odnášíme si mnoho dojmů (většina se týká našich ratolestí), a kromě toho jednu důležitou informaci: Banka bohužel nestihne rozhodnout o schválení hypotéky, takže bude nutné dluh u Raiffeisen zaplatit ze svého. O danou částku bude možné navýšit žádost o hypotéku. Po příchodu domů jsme tedy „vyluxovali“ všechny naše běžné, spořící i tajné účty, požádali o pomoc babičky a vítězoslavně zaplatili tu kýženou částku 230.000,- Kč, aby….

… aby nám milá mBank poslala za pár týdnů vyjádření, že naše žádost o hypotéku nebyla schválena, protože dům, kterým chceme ručit, je příliš velký. To je, rozuměj, informace, kterou měla naše milovaná banka už na základě dokladů, které jsme zaslali předem (tj. před naším pitoreskním a zážitků plným výletem do Matičky Prahy). A ptáte se, kde že to bydlíme, že máme příliš velký dům pro nadnárodní banku, člena německé skupiny Commerzbank? Náš dům je přesně o 13m2 větší, než kolik oni akceptují. Čili místo 300m2 máme v projektu zapsáno bohužel 313m2 obytné plochy. Odvolání není, výjimky neexistují, svědkem našeho potu a krve byla bohužel jen jedna nepříliš významná bankovní úřednice.

Takže léčíc se doma ze strastiplného zážitku, s hadrem na bolavém čele a oteklýma nohama na stole se snažím zapomenout heslo k našemu internetovému bankovnictví, ze kterého právě odešlo 230.000,- do větráku a rekonstrukce domova mizí za mlhavým obzorem…