K Vánocům dárek.... dělat, co opravdu chci.

Nikdy jsem o tom nepřemýšlela. Kolik je věcí, které chci. A kolik je věcí, které vlastně dělám a  nechci. A přesto ty první nedělám. A ty druhé dělám. A to celé, protože….

… protože mám pocit, že bych někoho mohla zklamat.

… protože mi maminka říkala, že tohle hodné holčičky nedělají, nebo naopak musejí dělat.

… protože je mi v opačném případě za někoho trapně, ani sama nevím proč.

… protože se bojím, že kamarádka bude mít jiný názor.

Je to celé trochu práce. Uvědomit si to a počítat s tím, v tom běžném životě. A můj život je ten nejběžnější ze všech běžných životů.

A co patří k těm věcem, které by měly být jinak?
Nejde o vyčerpávající přehled. Jde o příklady. Nejde o pořadí. Prostě jak mne to celé napadá.

a/ Nepřijmout pozvání na firemní vánoční večírek.

Ne proto, že musím k zubaři a na objednávku se čeká půl roku. Ne proto, že prožívám manželskou krizi a pokud nebudu večer doma, manžel se se mnou rozvede.

Ale proto, že nechci.

Tím končím argumentaci. Další slova, věty, argumenty, už sklouzávají do standardního „pochop, že….“ a provinilého „nezlob se, fakt, ale….“.

Prostě nechci a to je můj důvod.

(Sedět na konci stolu s lidmi, které stejně osm hodin denně vidím v kanceláři a předstírat, že se královsky bavím. Společnost, kterou bych si dobrovolně nikdy nevybrala. Je to můj volný čas, a já ho můžu strávit, jak chci a s kým chci. Díky za pozvání, třeba za rok, uvidíme.).

b/ Přiznat, jakou hudbu poslouchám.

Třeba protože mi připomíná mládí a dětství a první lásky. Naprosto neřešit, kdo byl tehdy kdysi větší frajer než já. Frajer, kterého tihle normalizační pohůnci nezajímali, kdo měl přístup k „západní hudbě“ a už v patnácti měl vlastní „dvojče“. Já jsem prostě byla holka, co vyrostla na Diskopříběhu a v osmičce snila o tom, že si vezmu Péťu Kotvalda. OK, k této kapitole už se nevracím, ale když hrají v rádiu něco z toho, že „v misce na stůl zůstala tvá sponka z vlasů“, ráda se ještě zasním. No a co.

c/ Zůstat mlčet, když se mi chce mlčet.

Na služební cestě 4 hodiny v autě s kolegou, který pusu nezavře.
Při čekání na začátek porady s jiným kolegou, který mlčí jako zařezaný.
Když se sejdeme v kuchyňce s někým, kdo by sice rád hovořil, možná i já, ale s kým nemám žádné společné téma.

Kdekoli, jakkoli dlouho, s kýmkoliv. Pokud nemám náladu mluvit, není to moje povinnost. Můžu se snažit o konverzaci, budu-li mít pocit, že je to tak lepší a že to chci, nebo mám-li zrovna co říct. Ale stejně jako já budu respektovat nemluvného kolegu (a ani mne nenapadne pípnout!), stejně tak mám právo, aby někdo respektoval mé mlčení. Nejsem klaun ani nemám vlastní talk show.

d/ Odpočívat, když se cítím unavená.

Jsou lidi, kteří sedají na gauči a pijí kávu. Chodí do kina a na večeře. Nebo čtou noviny. Poslouchají hudbu. Přesazují kytky. Lepí ozdobné visačky na vánoční dárky a na internetu píšou recenze na zakoupené zboží. Koukají z okna. Brouzdají po na facebooku, youtube, Instagramu, Twitteru, sdílejí fotky a komentují příspěvky a lajkují. Jsou lidi, kteří na Pinterestu vytvářejí nástěnky a pak podle nich vyrábějí vánoční výzdobu domu.

Já ne.

Do každého všedního dne napěchuji všechny možné (a naprosto nezbytné) činnosti. Budíček ve 4:30 odložený na 4:35. Práci a šéfa a kolegy a všechny termíny, co se nestihly a nestihnou. Rozhovor s každým dítětem (4 ks), co bylo ve škole. Vytváření dojmu „maminka má na tebe čas“. Nákup a příprava večeře a hledání něčeho dietního pro sebe. Úklid, vaření a příprava svačin na příští den, zavařování a výroba medu, jídlo pro psy a kočku a pečení cukroví. Domácí výuka angličtiny a němčiny a matematiky a kontrola školních tašek, odhazování sněhu a venčení psů a podepisování úkolů a placení faktur, myčka, věšení prádla a hledání dalších potřeb na zimu.

A pak přijde víkend a sobota, jediný den, kdy můžu spát. Ale já vstanu a nedá mi to. Hledám si práci v domácnosti (ne že bych musela hledat nějak výrazně dlouho), protože je mi trapně jen tak ležet a nic nedělat. A manžel už ve sklepě roztáčí motorovou pilu a připravuje v mrazu dřevo do kamen, protože je prostě takový a snídani k životu vůbec nepotřebuje.

Ale já snídani potřebuju. Dlouhou a vydatnou, a s dětmi. A taky potřebuju kávu. A něco v televizi, i kdyby to měla být kuchařská show. A nohy na stole. A deku. A druhou kávu. A ospalý pohled na hodiny, a pocit „do pondělka času dost“. Mám prostě pomalé starty.

A protože je mi už 43 a v květnu mi zas bude víc, tak si ty pomalé starty dám jako dárek. K letošním Vánocům a pak už nafurt.

e/ Říkat NE, když myslím NE.

Nezklamat. Nepřidělávat někomu problémy nebo práci a nekazit nikomu náladu. Trochu to souvisí s tématem mlčení. Když někdo položí otázku „kdo se o to postará?“ a následuje dlouhé mlčení a všechny pohledy zabodnuté do stolu, obvykle to bývá jedna a tatáž osoba, kdo se iniciativně přihlásí. Lhostejno o jak debilní úkol jde a lhostejno, čí je to práce. Prostě jisté osobě je trapné říct, „já tedy a rozhodně ne“.

Hádejte, o koho jde.

A tak na mne padají úkoly nejrůznějšího druhu. Práce za kolegy, práce za manžela, práce za děti i za sousedy.

A tak si dám k Vánocům dlouhý a upřímný pohled tomu druhému do očí, doprovázený úsměvem…. „Já tedy rozhodně ne…“

Možná je těch bodů ještě pár. Tenhle balíček bude pro mne možná znamenat větší práci, než si dokážu představit. Hlavním mým úkolem bude, a tím jsem si jistá, vypořádat se s pocitem, že jsem někoho zklamala, že jsem nenaplnila něčí očekávání. Očekávání lidí, které mám ráda a na kterých mi záleží.

Ale ve výsledku si myslím, že všechna tato předsevzetí v praxi přijmou mí blízcí lépe, než si já sama troufám doufat. Vždyť i já sama bez problémů přijímám, když mi někdo řekne NE, nebo nejde na mou párty, nebo si chvilku zalenoší a neseká se mnou za barákem dřevo v sobotu od půl šesté.

Celá pointa tohoto příspěvku je, vyzrát nad drábem, kterým jsme si my sami. Což je možná to nejtěžší.