Okénko jazykozpytecké

Při své práci v zahraničí a při pronikání do tajů němčiny si nemohu nevšimnout jistých jazykových zajímavostí.

Dumám nad původem vzniku různých slov i nad podobností přenesených významů, které jsou shodné pro oba jazyky, ačkoliv logicky to vlastně nedává žádný smysl.

Co má například vodovodní kohoutek společný s kurem domácím? Co má „kyslík“ společného s kyselostí, stejně jako v němčině „Sauerstoff?“ Případně není nefér vůči levákům, že kořen slova „pravý“ se používá jednak pro označení strany, případně ruky, ale zároveň i ve významu „správný, právo, pravda“? (to ostatně platí i pro další jazyk, angličtinu, a věřím, že minimálně i pro padesát dalších. Chudák naše holka levanda, ta se nějakým nezaviněným řízením osudu ocitla na ne-správné straně, straně zločinu a ne-práva).

Jedním z mých problémů je, že své světoborné poznatky nemám s kým sdílet. Zatímco já objevování tajemných jazykových zákoutí němčiny považuji za neodolatelné dobrodružství (a to i přesto, že jde o jazyk šeredný, tvrdý a těžký s těmi jejich podivnými předložkami a složeninami), ve svých kolezích nalézám tupé zabedněnce, kteří se o můj rodný jazyk nezajímají ani v nejmenším. Natož, aby se se mnou veselili nad podobnostmi či rozdíly, které já rozjásaně objevím. Říkám si třeba: my máme kostlivce ve skříni, Němci mají mrtvoly ve sklepě. Co to napovídá o národní povaze? Nejsme na tom líp? Neodhalíme my našeho kostlivce ve skříni dřív, než Němec svou mrtvolu ve sklepě? A není kostlivec o dost sympatičtější než mrtvola? Minimálně nesmrdí... a není to tak strašidelné. Při představě kostlivce ve skříni si představím něco jako

I přes veškerou ignoranci světa, který se nachází pouhých dvacet kilometrů jižně od naší firmy, se mi už ale párkrát stalo, že se mě kolegové na mou mateřštinu přeptali. Nedat na sobě znát překvapení jsem se naučila hned poté, co jsem kolegy vyděsila svou zděšenou reakcí na dotaz, zda u nás používáme azbuku.

Musím říci, že u spousty věcí mne rozhovory s kolegy vedly k tomu, že jsem si sama naše odlišnosti uvědomila, ač mi do té doby nijak zvláštní nepřišly.

Například, že je to vlastně teprve teď poprvé (v mých dva-a-čtyřiceti letech), co mne lidé oslovují základním tvarem mého jména. Doma slyším na Áju i Álu, Alušku i Alušu, Alíka, Alču nebo Alenku... že by mi někdo říkal Aleno, to se mi stává jen velmi zřídka a ač je to v mém věku trapné, většinou oslovujícího opravím.

Nad komolením oslovení se Němci samozřejmě upřímně podivují. Což o to, když Františkovi říkáme Fando a Danielovi Dando (ač to má s původním oslovením společná jen tři písmenka). Aspoň je to kratší. Ale kde se vzal Honza? A Pepa? A Saša? Popřípadě Jirka, který je navíc ve výsledku delší než Jiří? (delší nebo kratší... "Proč jsi tomu klukovi teda rovnou nedala jméno Davídek, když mu "David" nikdy neřekneš?!")

A když už jsme u těch „tisíců variant jedného“, jak pyšná jsem na svůj rodný jazyk, když slyším výraz DDR Zeiten…. DDR Zeiten, časy DDR. Tak se zde v Sasku mluví o době předrevoluční. Pro vás, české čtenáře: doby za komunismu, za socialismu, za socíka, za komančů, za komárů, za bolševika, za totáče… možná by české chytré hlavičky vymyslely další tucet běžných výrazů. DDR Zeiten, jaká nuda!

Obecně nevěřím, že je možné zapomenout rodný jazyk. Přesto mi občas chybí "chytré německé obraty" pro určité situace, které v češtině zkrátka nemáme. O tom někdy jindy - protože to funguje i naopak. Jsou určitá slova, která do němčiny nepřeložíte... co třeba "krutopřísný"? (ještě že nikdo pořádně netuší, co to znamená - takže ne že by mi zrovna toto slovo v němčině chybělo). Nebo "to dáš, kámo?". Nebo takhle typicky české fenomény jako "tunelovat". Nebo, od jazyka odhlédnuto, kulturní hlášky typu "krát dvě to mělo bejt". To prostě v Německu nikdo neocení, a já bych se tak ráda podělila.

O přechylování mí kolegové neslyšeli ani z rychlíku. Angelu MerkelOVOU jsem jim dokonce musela najít na internetu, aby mi uvěřili, a nad oním titulkem se vesele chichotali ještě na konci snídaňové přestávky, kterou si dále okořenili GrÁfOVOU, ObamOVOU a StreisandOVOU. Jen Celine Dion tomu všemu z nepochopitelných důvodů nějak zázračně unikla...

Další věc, která je naprosto šokovala, jsou naše názvy měsíců. V životě je nenapadlo, že existuje jazyk, který nemá nějakou formu Januára, Septembru nebo Máje. Nevím, jak se německy řekne „zvukomalebný“ a tak si nejsem jistá, zda jsem jim romantičnost našich názvů měsíců dokázala náležitě vykreslit. Výsledkem bylo jen kroucení hlavou a koulení očima, co že jsme to za národ. Problematiku národního obrození a boje proti germanizaci si asi nechám na nějakou jinou příležitost, zatím mi to přijde jako přeci jen poněkud tenký led.

Vtipnou situaci jsem zažila, když mě kolega poprosil, jestli bych mohla zavolat dodavateli na Slovensko. Ptal se, jestli umím slovensky, a mou odpověď „já se s nima domluvím“ zřejmě pochopil zcela jinak, než jsem ji myslela. Vprostřed mého rozhovoru se slovenskou firmou vstupuje do dveří náš vedoucí závodu, můj kolega na něj ukazuje „pšššt“ a dodává: „Teda já čumím, slyšíte to co já? Alena umí plynně i slovensky, a to si to ani nenapsala do životopisu!!!“ (nechala jsem ho při tom, i když si uvědomuju, že jde o jisté riziko podnikání).

A tak i nadále němčinu pilně studuji, ač si někdy připadám jako „Sau in Uhrwerk“, svině v hodinovém strojku, my máme slony v porcelánu. Ale „dem Mutigen winkt das Glück“, odvážnému štěstí přeje, a tak se třeba nakonec dočkám, že „Ende gut, alles gut“ – to je asi všudeplatné.

A třeba časem přispěju i k tomu, že se o náš národ a o náš jazyk začne někdo v naší malé provinční firmě zajímat. I když... švitořit do telefonu česky a občas důrazně vyslovit jméno kolegy, co sedí vedle mne u stolu, mi začíná přinášet nezměrné potěšení.

Tak jen aby se ten dotyčný kolega nezačal ten náš překrásný a zvukomalebný jazyk potají učit, to by mě tedy fakt převezl.