Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Kterak jsem se stala hvězdou portugalského pobřeží

17. 06. 2017 21:43:52
Ne každý je nadšený z toho, když se stane díky své extravagantnosti centrem pozornosti ostatních. V určitém věku je prostě člověk rád, když jen tak splyne s davem a dav ho nechá na pokoji.

A já jsem přesně ten typ. V žádném ohledu provokativní, prostě taková obyčejná šedá myš, co je ráda, když jí (a zvláště pak jejímu zevnějšku) není věnována přílišná pozornost. Možná je to i tím, že s plynoucími léty tak nějak již na zevnějšku není co obdivovat a tudíž případné komentáře, neřku-li chvála, prostě nemůže vyznít úplně stoprocentně upřímně.

(Nebo abych nebyla nefér, chválu zasazenou do relativního kontextu beru: „Sluší ti to“ se dá ženě říct upřímně i v osmdesáti. „Jsi hezká“, to už by byl jiný šálek kávy).

Když jsme nedávno zavítali s manželem do Lisabonu, hned při prvním rozhlédnutím na letišti jsem měla jasno: tady zapadne i třímetrová gorila s růžovým listem místo bederní roušky. Černí, bílí, hubení i tlustí, špeky umně maskované stužkou tang decentně vykukující deset centimetrů nad okraj džín. Chlapík, co v parku na lavičce zamyšleně loví holuba v hloubi nosu a šedesátiletá dáma, co vedle leží na trávníku a čte si, aniž by si dělala starosti o to, jak při tom zrovna vypadá. Pouliční koncert, ke kterému se náhodně připojí chlapík převlečený za pandu a jeho pohyby prozrazují, že jeho pitný režim se dnes na vodu s citronem rozhodně neomezil.

Prostě přátelské město, kde nikdo nic neřeší a všichni vypadají všelijak.

Tady nemůžeme být za podivíny / burany / socky, protože veškeré okraje přijatelného jsou zde určovány týpky, kterým v žádném ohledu nesaháme po kolena. V tomto městě budeme my dva, jak je nám ostatně nejmilejší, představovat prototypy šedé průměrnosti.

Jeden ze způsobů, jak si představuji ideální ráno na dovolené, je vyrazit v keckách a se sluchátky v uších do východu slunce a jen tak prostě běžet, dokud mi tepovky nepřipomenou můj věk a starosti a zhroucenou klenbu na mé pravé noze. Neříkám, že jsem to v Lisabonu zvládla každý den. Zvládla jsem to jmenovitě dvakrát. Ale s tím ironickým úsměškem ještě počkejte: já k tomu měla důvod, že jsem potřetí už nevyrazila, ba proč jsem si naopak vychutnala skutečnost, že z apartmánu nemusím vystrčit nos, dokud se nenamaskuji s pomocí Max Factoru do nepoznání.

Když jsem poprvé vyrazila s úsvitem slunce na pobřeží, byla zrovna sobota. Ačkoliv hodinky ještě neukazovaly ani sedm, pobřeží bylo plné běhavců. Mladí, staří, skupinky či jednotlivci. Co mne překvapilo, poměrně dost skupinek mladých mužů. Prostor pro běhání byl relativně přesně určen, takže kontakt s ostatními byl více než těsný. Mužské skupinky mi byly zvláště nepříjemné. Díky davům na pobřeží jsem se cítila bezpečně, občas se ale stalo, že když jsem skupinku předběhla (povětšinou tedy parta stála, ne že bych byla taková běhna!), ozvalo se zezadu uznalé hvízdnutí, v horším případě uchechtnutí.

Svůj mobil s oblíbenou běhací hudbou jsem si zastrčila do sexy zadní kapsičky u legín (značkových Nike!) a do sluchátek naladila Don ́t Stop Me Now od Queen, což je hudba, která ze mě dostane nečekané.

Po určité chvíli jsem si uvědomila, že si v pravidelných intervalech kontroluji mobil, zda z legín nevypadl. Obvykle pro běhání používám pás s kapsičkou, ovšem v záchvatu hledání tisíce věcí při balení jsem jej nemohla najít. Takže jsem se spokojila s tím, že pro mobil a kapesníček nějakou tu kapsu prostě vždycky najdu. Takže ano, mobil v zadní kapse, ano, je na svém místě pokaždé, když ho zkontroluji.

Po uběhnutí pár dalších kilometrů jsem si uvědomila, že tento automatický reflex směr mobil / kapsička / zadní část těla není jen tak. Jde o to, že mám pocit, že mi leginy díky váze mobilu sklouzávají dolů. A že moje opakované zjištění, že je mobil na svém místě, mi vlastně žádný pocit uklidnění nepřináší. Protože je to skutečně tak. Mobil je na svém místě, ovšem „své místo“ se nyní nachází o zhruba deset centimetrů níže, než by mělo. Čili mé mobilem obtížené leginy odhalují spodní prádlo pod nimi. (Ne že by člověk ve dvaačtyřiceti vyrazil na běhačku ve sněhobílém krajkovém prádle za dva litry). Čili celé ty kilometry na zalidněném pobřeží jsem běžela s kalhoty napůl žerdi a kalhotkami venku, prvomájovému průvodu na odiv. Hvízdání mužských skupinek a jejich portugalské komentáře nabývají proti mé vůli zcela nového významu.

Následně (pravda opět po pár stech metrech, někdy mám prostě dlouhé vedení) jsem začala mít pocit, že jsou mé běhací leginy poněkud napnuté. Zpomalím tempo, ohmatávám se ze všech stran, odtáhnu gumu a nahlédnu dovnitř.... A zjistím nečekané. V tom ranním zmatku (popadnout sluchátka, navlíknout leginy a zmizet, než se manžel vzbudí) jsem si neuvědomila, že před navléknutím běhacího oblečení by možná bylo vhodné sundat si pyžamové kraťasy.

Čeho davy byly svědkem, to nevím.

V jistém okamžiku bylo bývalo možné provést bližší zkoumání, ale můj pud sebezáchovy zdravé mysli mi zavelel prostě natáhnout leginy, zastrčit mobil do podprsenky a zmizet z očí davu.

...

Dalším dnem byla neděle. Myšlenku na zdravý ranní běh jsem nevzdala. Pro dnešní případ jsem se vyzbrojila mikinou s dostatečně velkými kapsami a zip zadní kapsy legin zapnula se sveřepě sevřenými rty. Ještě že toto město přijímá každého, nikdo tu není za exota. Tady se ztratí i třímetrová gorila s .... víte čím.

S důvěrou vyrážím do ulic a na pobřeží.

Potkávám jednotlivé běžce, zdaleka ne takové davy jako předchozí den. (Probouzí se ve mně nenávist k těm nočním řvounům, co nás nenechali v noci spát a pořádali diskotéku, a teď chrní a my nevyspalí se tu pokoušíme o osobní rekord, který nám díky těm sobcům stoprocentně unikne). Občas musím před pobřežními bary kličkovat mezi plechovkami, rozbitým sklem a zaschlými krůpěji krve jako připomínky večerních podnapilých zápasů lisabonských podivínů, kteří určují hranice přijatelného.

Když dorazím na pobřeží, stojí zde skupinka mužů ze včerejšího rána.

Osamělá skupinka mužů, jako by mne očekávala.

Když se vynořím zpoza rohu, propuknou v jásot, začnou něco portugalsky vykřikovat a spontánně tleskat.

Zvednu dva prsty ve znamení „V“ (já jsem tu vítěz), trochu zrychlím a zelegantním krok a proběhnu uličkou. Ruka mi automaticky vystřelí k zadní části legín, i když vím, že tu kapsu už nikdy neotevřu.

Protože exotem může být každý.

I v Lisabonu.

Autor: Alena Suchopárová | sobota 17.6.2017 21:43 | karma článku: 30.47 | přečteno: 3764x

Další články blogera

Alena Suchopárová

Co způsobí nadmíra čtení knih

„Tvoje děti jsou závislé na knížkách? No tak to jsi nadšením bez sebe, ne?!“ Nejsem. A připadám si proto provinile.

15.6.2017 v 20:42 | Karma článku: 24.87 | Přečteno: 1122 | Diskuse

Alena Suchopárová

Takové normální ráno

Jsem hrdou maminkou čtyř (skoro)puberťáků. A k tomu mi ještě přibylo pár "opravdových" pracovních starostí. No jestli toto není téma na blog, pak už nevím

8.6.2017 v 20:44 | Karma článku: 25.33 | Přečteno: 948 | Diskuse

Alena Suchopárová

Plod dokonalé výchovy

Ve výchově mám jasno. V době, kdy jsme nemohli mít děti, jsme měli mraky času, abychom si vše ujasnili na teoretické rovině. Načetla jsem si spousty moudrých (i nemoudrých) knih. A když přišli vlastní potomci....

9.12.2016 v 20:31 | Karma článku: 24.74 | Přečteno: 1194 | Diskuse

Další články z rubriky Ona

Barbora Pangrácová

Když Brok a já cvičíme jógu

Příběhy ze života s bláznivým štěnětem Brokem, který nikdy nespí a jeho životním zájmem je udělat co největší lumpárnu. Ty příběhy, které zná asi každý klasický pejskař.

23.6.2017 v 11:36 | Karma článku: 8.59 | Přečteno: 215 | Diskuse

Iva Votočková

Z deníku Bridget Jonesové: Sluníčko svítí, vzduch krásně voní a bagry štěbetají

Objevil se u nás nový živočišný druh. Je větší než slon a štěbetá jako hejno ptáků. Obývá vyschlé rybníky a s největší pravděpodobností se živí romantickými dušemi. Tedy tu moji málem sežral. ;-)

23.6.2017 v 10:57 | Karma článku: 9.69 | Přečteno: 231 | Diskuse

Alice Kopřivová

Je stále děsný horko.....

a moje mamka je chalupě sama, telefon už má tři dny nedostupný. Je jí přes sedmdesát. Ne, nemám o ni strach. Při její vitalitě? Jenže co kdyby...

22.6.2017 v 19:01 | Karma článku: 19.37 | Přečteno: 691 | Diskuse

Aneta Nováková

Nepodvádím! Jde čistě o fyzickou potřebu.

Kdybych přestal chodit do bordelu, zničil bych své manželství. Našel bych si milenku a možná se i zamiloval. Tohle je bezpečnější.

22.6.2017 v 18:00 | Karma článku: 15.78 | Přečteno: 1186 | Diskuse

Petra Polsen

Opice v hlavě

Nedávno jsem se dověděla, že všichni máme v hlavě opici, která nás může sežrat zaživa. Když nemá delší dobu co na práci...

22.6.2017 v 10:31 | Karma článku: 11.75 | Přečteno: 267 | Diskuse
Počet článků 55 Celková karma 26.89 Průměrná čtenost 1793

Sdílejte se mnou zážitky čtyřnásobné maminky, co se navíc pokouší znovu zapojit do pracovního procesu!



Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.