„Tvoje děti jsou závislé na knížkách? No tak to jsi nadšením bez sebe, ne?!“ Nejsem. A připadám si proto provinile.
Protože každá matka, která slyší, že naše děti se topí v záplavě literatury, si klepe na čelo při zjištění, že já z toho nejsem v sedmém nebi.
Ano, chápu jejich postoj. Dnešní děti nečtou. Ano, hledají spíše instantní zábavu typu počítačové hry či krátká videa na youtube. Ano, tato zábava v nich nepodporuje žádnou fantazii ani vlastní invenci. Jsou nervozní, roztěkaní či naopak apatičtí. Ztracení ve virtuálním světě bez konce. Nekomunikují s přáteli (které ostatně nemají), ani s rodiči. Na jakékoliv otázky odpovídají bručením a při bližším zkoumání člověk zjistí, že se jim výrazně zmenšuje oblast logického myšlení, argumentační schopnosti i slovní zásoba.
Naše děti čtou.
Topí se ve virtuálním světě.
Když nemají po ruce knihu, jsou nervozní, roztěkaní či naopak velice apatičtí.
Nekomunikují ani s námi, ani s přáteli. Přátele ostatně nemají. Jejich spolužáci vytvářejí o přestávkách hloučky nad blikajícími displeji mobilů, zatímco naši kluci sedí v koutku, hryzají konec tužky a oči jim lítají po stránkách knihy. (tu knihu následně ztratí, polijí čajem, sežere ji pes nebo jim spadne do potoka /a za všechno může brácha/, ale o tom možná někdy jindy).
Když přijdu z práce a spustím na ně příval otázek typu „co bylo ve škole“ (otázka, kterou jinak všechny děti naprosto milují, no ne?), dočkám se jen nevrlého bručení a v horším případě jsem i svědkem líného pohybu nohy co strčí do dveří, aby se mi před nosem zavřely. Zatímco oči se ani na okamžik neodlepí od umaštěné stránky románu, co má 53 dílů a třicátý šestý, co zrovna dotyčný čte, je ten nejzajímavější, tak co prý se můžu divit.
Co se našim dětem ovšem nezmenšuje, to je logické myšlení, argumentační schopnosti ani slovní zásoba. To musím potenciálním kritikům mé kritiky čtenářské závislosti dát za pravdu. V tomto ohledu naše děti skutečně excelují.
A příkladem budiž jedno nedávné ráno.
Vychutnejte si skutečnost, že jste při tom nemuseli být.
Po prožitém ranním stresu spojeném se vstáváním, honěním dětí, připomínáním všeho možného, dvojím převlékáním všech zúčastněných, česáním holky, venčením psů a jinými zcela zanedbatelnými maličkostmi sedáme do vozu. Vozem je Škoda Rapid, auto vhodné pro mamču do města, maximálně dámičku, co veze maltézáčka k psímu holiči. Rovná se, vůz to naprosto nevhodný pro umístění a zakšírování čtyř dětí, které mají ostré lokty a pěsti a neotřesitelnou teorii o tom, kdo má tentokrát na té zadní sedačce sedět veprostřed, protože já (= já rovná se každý jeden z nich) jsem tam seděl minule.
Následuje boj, řev, tahání holky za vlasy, Davidovi se spustí krev z nosu a já vybuchnu v mravokárný monolog.
„Kdyby někdo z vás ustoupil, tak to celé mohlo vypadat úplně jinak. ….. ….. ….. A kdybyste hned na začátku v lásce ustoupili všichni, tak tenhle konflikt vůbec nemusel vzniknout.“
Šimon (10) mi nabízí vidle, abych na ně sama naběhla.
„Ty mami a už jsi někdy zažila, abychom hned na začátku před vzniknutím konfliktu všichni najednou ustoupili?“…
(vidle přijímám s rozběhem).
„Ne, to jsem fakt ještě nikdy nezažila“.
„No tak to se nám tu jedná jen o nějakou bohapustou teorii. A každému je jasné, že žádná teorie nefunguje na sto procent.“
(Nadechnu se, abych argumentovala. Dojde mi, že argument nemám. Vydechnu. Nadechnu se znova a zjistím, že stále nemám co bych řekla. Vydechnu. Použiji strategii „mlč, matka má vždycky pravdu“ a někde vzadu v hlavě mi to stále šrotuje. Co odpovědět?).
(Pracovní den plyne. Mezi návaly pilnosti stále přemýšlím, co jsem tomu chlapci / rozumbradovi / spratkovi nevychovanýmu na to měla vlastně říct. Inspirace nepřichází.)
(Večer mne při večeři napadne spásná myšlenka. Zeptám se toho nejchytřejšího na světě, toho, kdo má vždycky na všechno odpověď. Toho, kdo každý můj výrok přebije protiargumentem. Nebo se o to aspoň pokusí. To jest, Šimonova bratra Samuela (9) ).
„Samíku, jak bys reagoval na výrok „Žádná teorie nefunguje na sto procent“?“
Samík se na chviličku zamyslí nad kvalitou právě konzumovaného párku, načež vypálí:
„Výrok „žádná teorie nefunguje na sto procent“ je sám o sobě pouhou teorií, takže v podstatě tímto vylučuje sám sebe. Si s tim nedělej hlavu mami, von je blbej.“
Lidi, asi začnu chodit do knihovny.
Nebo se přihlásím do nějakého debatního kroužku.
Protože až tito dva přijdou do puberty, myslím, že žádný z rodičů proti nim nebude mít šanci. I když oni budou roztěkaní, nervozní či apatičtí a i když nebudou mít žádné přátele. Jakmile dojde na slovní zásobu a argumentační schopnosti, myslím, že ty knihy možná přece jen (i když to celkem nerada připouštím) nad nebohou bezbrannou matkou, postrádající základní argumentační linii, bezkonkurečně vyhrály.
