Takové normální ráno

Jsem hrdou maminkou čtyř (skoro)puberťáků. A k tomu mi ještě přibylo pár "opravdových" pracovních starostí. No jestli toto není téma na blog, pak už nevím      

Jsem hrdou maminkou čtyř (skoro)puberťáků. A protože jsem si před nějakou dobou v nějakém náhlém pominutí smyslů umanula, že je po deseti letech na mateřské již nejvyšší čas vrátit se do pracovního procesu, přibyly mi ke starostem o děti ještě „opravdové“ pracovní starosti. K tomu domácnost, zahrada, dva psi, kočka a s nimi spojená spousta nepředvídatelných událostí, které přinese každý den.

Jedním z mých interních závazků svého času bylo, každý týden napsat krátký příspěvek do blogu. O rodině, o práci. Ráda bych přidala i nějakou filozofickou úvahu, obávám se ale, že na hlubší myšlenky mi chybí inteligence, tvůrčí potenciál i chuť hádat se s případnými odpůrci dole v diskusi. Tradici jednoho příspěvku týdně jsem držela skoro celý rok. A pak náhle jako když utne a inspirace mne opustila, nebo mne právě možná odradily některé negativní komentáře. Proč si dělat život zbytečně ošklivým.

Teď, když uplynul rok (a dalších 5 měsíců k tomu) od chvíle, kdy jsem poprvé překročila práh naší firmy coby zaměstnanec, nabízelo by se malé bilancování. Možná k tomu dojde, problém je, že mám tendenci zevšeobecňovat a co platí u nás ve firmě, nemusí platit jinde a já bych si to zas za to své „rozumování“ mohla ošklivě slíznout.

Tak se dnes budu věnovat něčemu méně náročnému, a to je ta naše povedená rodinka.

Aby bylo jasno. My s manželem nejsme žádní přehnaně pořádkumilovní tvorové. Monika z Přátel by s námi vydržela tak půl hodiny, a to bychom ji nesměli pustit dále než do předsíně. I kdybychom neměli děti, psy, stavební materiál na pozemku, starosti v zaměstnání a sami se sebou, stejně myslím, že sněhobílý koberec a trávník jako pokračování vyčinčaného obýváku jsou zkrátka nedosažitelnou utopií a pro nás se navždy omezí na pouhý předmět obdivování v domácnostech našich přátel, popřípadě nepřátel. Stejně tak líné a dlouhé popíjení kávy v hrobovém tichu obývacího pokoje ve svitu zapadajícího slunce prostě a jednoduše nepatří k našemu životnímu stylu. Náš životní styl totiž představuje: práskání dveřmi, neustálý hluk, zakopávání o boty v předsíni, nadávání kdo zas měl vyndat myčku a nevyndal, psi neúnavně skákající na vše co se hýbe, koš s prádlem přetékající prádlem a koš s odpadky přetékající odpadky. Dům plný dětí (a to znamená dětského řevu a vztekání, nebo i nadšení a smíchu, což ve výsledku stran decibelů a zatížení nervové soustavy nebohých rodičů vyjde nastejno). Dále tu máme zahradu zarůstající kopřivami, dvě auta, kterým neustále svítí nějaké kontrolky, dochází benzín či olej a v neposlední řadě bující nepořádek v garáži, kde již ze zmíněných aut skoro ani nejde vystoupit přes nálož kol, lyží, helem, věcí na malování a prázdných sklenic na med, protože k tomu všemu máme ještě včely a jestli budeme mít nedej Bože letos ještě k tomu všemu med, to už bude naše smrt.

Ráda bych vám představila střípek našeho praktického života na jednom konkrétním příkladu. Ten příklad se týká našeho dnešního rána.

Nebudu vám popisovat naše standardní ráno, protože pak byste měli pocit, že to dnešní zas nebylo o tolik moc horší. (Protože všechna všecička naše rána jsou naprosto strašná). Dnes jsme ale překročili tu tenkou mentální linii, za níž se rozléhá území TotoMusímZapsatDoBlogu a tak jsem tedy tu se vší parádou, než dnešek vytěsním stejně jako tolik jiných dní.

Kontext pro dnešní ráno představovala minulá středa, kdy jsme celá rodina (čítající šest osob plus dva psy) vstali o hodinu dřív než obvykle (tj. 4:30). Důvodem byl Samuelův (9) plánovaný školní výlet. Všechny naše děti (10, 9, 7, 6) chodí do školy či školky v místě pracoviště mého manžela. Tj. místě hodinu vzdáleném od našeho bydliště. A tedy pokud si škola vzpomene, že se děti mají shromáždit v 6:30 na autobusové zastávce, znamená to pro nás skutečně vstát skoro o půlnoci (a také se postarat v manželově kanceláři o zbytek dětí, které nikam nejedou a jsou jen mrzuté, že musely tak brzy vstávat).

Takže minulou středu jsme všichni vesele vstali, vesele se zhádali kdo měl  vstát a nevstal, proč si děti nevyčistily zuby a to jim to musíme pořád říkat, dále kdo komu překáží v autě při zapínání bezpečnostního pásu (bla bla a tak dál) – a následně zjistili, že ten datum si Samuel vlastně jen tipnul a že na školní výlet se jede až za týden a den, tj. příští čtvrtek, tj. dneska.

Dnešnímu dni předcházel včerejšek. Včera měla Viktorka (7) to privilegium, které nazýváme „den s maminkou“. V praxi představuje možnost strávit odpoledne s kým jiným než maminkou, a přitom si vybrat aktivitu, které se v tomto odpoledni chce věnovat. Kupodivu žádné z dětí nevolí levné varianty typu „prostě jen tak být doma“ či „projít se do lesa“ či „vyjet si na kole“. Ve hře je 3D kino, bobová dráha v sousedním Německu či, jak včera zvolila Viktorka, návštěva bazénu, to činnost, kterou maminka nenávidí ze všeho nejvíc (převlékání, vystavování špeků na veřejnosti a otrava v bazénu, kterou maskuji nadšeným úsměvem hraničícím s obličejovou křečí). Děcko nadšené a tak to má být, úkol splněn, uf.

Při cestě zpátky (kdy mi slečna rohlíkem zadrobí celé auto snad včetně kufru a vylije džus do řadící páky) mi vypráví co bylo ve škole. A ve škole bylo to, že celá třída zlobili a musejí psát trest, celou stránku z písanky. Beru na vědomí, zajistíme.

Hodiny ukazují téměř sedm, když dorazíme domů. Ukazuje se, že zbylé děti jsou samy doma, manžel má místní zastupitelstvo a pak ještě večer nějakou akci. Honem, zuby, sprchu, večerní modlitbičku, debatu proč nemohou hrát na mobilu či sledovat film, naštvané prásknutí dveřmi a vybraní jedinci už spí. Tedy jmenovitě – jen jeden vybraný jedinec, Viktorka, zrovna ta, co si měla psát ten celostránkový úkol.

No nic, napíše si ho ráno.

Obejdu ostatní děti a pokusím se jim zvednout náladu, přičemž si všimnu, že Samuel se kompletně oblékl do školy (džíny, triko, mikinu) a přes oblečení ledabyle navlékl pyžamo. Prý zlepšovák, jak ráno ušetřit čas s převlékáním. Několik pokusů ho přesvědčit, mávnutí rukou, vzdychnutí a pocit rezignace.

Ráno otevřu oči v 5:20. Samozřejmě poté, co budík zvonil ve 4:30 a já jej po deseti minutách neustále oddalovala. Ale Phil Collins a jeho Against All Odds byl neoblomný a v pět dvacet mne z postele vymrštil: „Neměl ten Samík jet dneska dřív?!“ …. Manžel vyskočí z postele i bez Phila: „Do prčic!“. Pro vysvětlenou, 5:20 je zhruba čas, kdy musejí vyrážet z domu, pokud vláček kolejáček směr výlet chtějí stihnout.

Strategie je zvolena během pár sekund: Manžel se Samíkem vystřelí, já probudím ostatní děti a odvezu je do školy, což pro mne znamená ráno 2 hodiny v autě a pozdní příchod do práce, protože pracuji úplně někde jinde. No co už, OK.

Ukáže se, že Samík měl mít na výlet tepláky, čili jeho džínový zlepšovák pod pyžamem je nám jen na obtíž a působí další nervozitu a zdržování. (Samík situaci nikterak nezlepší tím, že sedí na posteli a mžourá očima ve snaze udržet je otevřené, což se mu očividně vůbec nedaří). Další věci, co měl Samík mít, byly Batoh, Svačinu, Peníze a Kšiltovku. Pobíhám po domě, psi se mi pletou pod nohama, hledám lahev na šťávu (tyto věci u nás zákonitě mizí hned po zakoupení), hledám čepici a něco, co si Samík může vzít s sebou do auta coby snídani (manžel v ložnici proklíná kravatu co nejde zavázat a Sam stále sedí na posteli a mžourá, zatímco pootevřené rty a pravidelný dech naznačují, že se mu mezitím začalo něco zajímavého zdát). Manžel nadává a jeho konkrétní požadavky („jdi si vyčistit zuby!“) nabývají obecného rázu („mám já to zapotřebí zbláznit se kvůli vašim akcím?!“). Do toho vstupuju já s moudrými radami pronášenými hlasitostí 120 dB („copak von za to může, že má vejlet? To my jsme zaspali!“).

Chaos, zmatek, stres, hledání bot (jak může někdo hledat boty?), vtisknout svačinu do ruky a Citroen mizí za zatáčkou.

Jak se později ukáže, i se všemi autosedačkami.

A jak se ještě později ukáže, i se všemi školními taškami všech zbývajících dětí, které ještě slastně leží a sní ve vyhřátých postýlkách.

Trochu ve stresu, že jsem na ty zbývající skřítky zůstala sama, všechny budím.

Ve svém věku (42) mám co dělat sama se sebou.

Sprcha.

„Děti, vstáváme!“ (každý má svůj pokoj, takže ujdu kvůli této větě zhruba 30 metrů).

Usušit se, dát gel do vlasů.

„Děti, škola volá!“ (stále žádný pohyb. Dalších 30 metrů).

Zapnout fén.

„Šimone, vstávej!“ (12 m).

„Davide, vstávej!“ (8 m).

„Viktorko, vstávej!“ (10 m).

Vyčistím si zuby. Aplikuji krém.

„Děti, no tak, už je čas!“ (30 m).

Nahřeju žehličku na vlasy.

…

Už mě to samotnou nebaví, takže shrnu následující aktivity do dvou kategorií: 

1/ Kategorie běžné v každé domácnosti

Donutit děti obléknout se (3 ks) a vyčistit si zuby (3 ks). Jít se nasnídat, obout. Udělat svačinu a vtisknout ji dětem do ruky (3 ks). Učesat (1 ks). Vyvenčit psy a zavřít je do kotce (2 ks). Posbírat věci do práce a nic nezapomenout (klíče, peníze, docházkový čip, svačinu, něco na oběd, make-up, mobily, nabíječky a notebook).

2/ Kategorie alá možné pouze u nás

Budit děti. Budit děti. Budit děti. Stáhnout z nich peřinu. Postříkat je vodou. Vyslechnout si jejich vrčení a nadávky a rčení o nejhorších matkách na světě. Vrátit se do pokoje (pokojů – 30m), kde děti sedí na posteli s pocitem, že pro dnešek mají splněno a co od nich vlastně ta osoba (rozuměj matka) ještě proboha chce.

Dále dvakrát všechny vrátit, protože se nevhodně oblékli (neadekvátně počasí, nevhodné barvy, mikina na zahradu, oblečení naruby atd).

Zjistit, že si Viktorka nemůže napsat úkol, protože jí otec odvezl před hodinou aktovku.

Vyslechnout si řev, že se paní učitelka bude zlobit (+ že bude po škole + že dostane poznámku + dvojku z chování + že ji nevezmou za 6 let na gympl + že jsem jí zkazila život a už to nikdy nepůjde napravit).

Hledání kšiltovek a letní obuvi. Přesvědčování Davida, že musí mít mikinu, takový vedro tam není.

Vyslechnout si řev, že Viktorka nechce mikádo (které jí mimochodem moc sluší a matku nestojí žádnou práci). Vyrobit Viktorce účes čítající celkem 8 gumiček, protože jinak jí to v současné době nedrží.

Zjistit, že nám otec odvezl všechny autosedačky a vyrobit podsedáky z obývákových polštářů.

Vyslechnout si kritiku, že je tlačí pás / nejde zapnout / překáží jim bratr / že nechtějí poslouchat mnou zvolenou hudbu v autě (kdo může mít něco proti Abbě?) / bla bla už si to nepamatuju nebo jsem to raději vytěsnila.

S úlevou zavírám dveře garáže a vyrážíme na cestu do školy (hodinu v autě, děti naštěstí pochrupují a nevydávají pražádné zvuky, ani negativní, ani pozitivní, takže mám šanci se duševně připravit na dnešní pracovní den).

V cílové stanici odvádím Davida do školky (poté, co jsme museli zastavit na pumpě koupit kamarádce Lentilky k narozeninám). Povinné obdivování výtvorů na nástěnce. Ostatní děti dovezu k manželovi do práce, aby si Viktorka mohla napsat úkol a odtamtud za půl hodiny vyrazit do školy.

Sama se vypravuji směr práce (50 minut).

Do kanceláře dorážím s hodinovým zpožděním, před dveřmi čekají dva lidé, co se mnou chtějí mluvit a v Outlooku naběhne 27 nepřečtených zpráv (z toho šest s vykřičníkem).

Kolega se na mne usměje zpoza svých silných brýlí: „Všechno v pořádku? Neříkej, že už máš stres. Nemáš z čeho, den teprve začal.“