Kterak jsem se stala zločincem

Dnes jsem se stala zločincem. Verdikt zní: Průmyslová špionáž. Vše začalo nevinně, ba dokonce přímo trošku nudně.

Byli jsme s kolegou Arném vyzváni k návštěvě zákazníka a doladění detailů právě získané zakázky. Jak má konečný produkt vypadat, jak vypadá časový plán projektu, kde vidíme úskalí, kde leží důležité milníky, bla bla bla, chce se mi spát asi tak  stejně jako vám.

Kolega Arné je zajímavá osoba (všechny dosavadní příspěvky o něm jsem pod tíhou svědomí smazala), během cesty jen těžko hledám náměty pro diskusi a když přejedu odbočku na dálnici, vysloužím si tím celých padesát čtyři minut naprostého ticha.

Inu, to už je úděl řidiče, zvláště tedy toho, který nemá navigátora.

Nevadí.

Vláčíme společně (ať už mlčky či v rozpačitém hovoru) celou tu dlouhou štreku do Stuttgartu, hledáme parkoviště, trávíme nekonečné minuty na recepci (návštěva musí být náležitě ohlášena, do kolika hodin?, a ten notebook prosím sem na stůl / parkoviště máte povoleno pouze do tří, srozuměno?!?…). Konečně se dostáváme do Zakázaného Území – vývojového centra firmy Daimler.

Bla bla bla, nuda nuda, uááá široké zívnutí.

Schůzka končí, jediné co zbývá je vyzvednout si balíček testovacích šroubů pro jiný projekt u jiné kontaktní osoby a můžeme pospíchat domů. Ještě hodit věci do auta a vyrazíme.

 „Hodit věci do auta“ by byla maličkost, kdybychom neměli parkovací lístek jen do tří hodin. Na vrátnici se stáváme podezřelými a musíme vysvětlovat, proč jsme se zdrželi. (Je půl čtvrté). Vše náležitě vysvětlíme, doložíme, vrátný se zachmuřenou tváří telefonuje člověku, který nás právě uvolnil ze schůzky a my spokojeně odkládáme věci do auta. Voláme kontaktní osobě ve věci testovacích šroubů a sjednáváme si další schůzku, čekat bude před budovou uvnitř rozsáhlého areálu.

Jak tak procházím vrátnicí s telefonem na uchu, vrátný mě zastaví.

„Cože?!?!?! Vy máte s sebou mobil?!?!?!“ … Čekám, ze které kapsy vytáhne pouta.

„Jste tu poprvé nebo CO?!?!?“ … (zvažuji, která odpověď je lepší. Já zvolím odpověď ANO /“Tak to se máte zajímat o to, jaká pravidla má firma, do které jste poprvé zavítali!!!“/. Arné zvolí odpověď UŽ JSEM TU BYL /“no tak to jste si nastudoval tento papír, ne?“ – vrátný ukazuje na štůsek s červeným nápisem POUČENÍ NÁVŠTĚVNÍKŮM/. Očividně Cé je správně, ať už je to cokoliv.)

Pokouším se vtipkovat, přijde mi vtipné, jak vážně vrátný bere svou Funkci.

„Mrkněte na moje fotky z dovolené,“ troufale mu strkám svůj mobil pod nos. Vrátný se otřese hnusem a dál si mele svou. „Víte, co my jsme za firmu? Víte, že my vyrábíme Mercedesy? Víte, že jste právě vstoupili do oddělení vývoje?“…

(... teprve doma mi dojde, že mám vlastně mobil naprosto plný fotografií prototypových dílů firmy Daimler, byť ne pořízených na jejich "nepřátelském" území)...

Znovu zkouším své, jinak osvědčené, ženské zbraně. Úsměv, bezbrannost, strategii „jejdanánky to jsem ale opravdu nevěděla, co se mnou dnes uděláte?“…

Kolega Arné se tváří podobně, jako když jsem na dálnici přejela tu zatáčku. Očividně mu dělám ostudu svými nevinnými komentáři typu „kdybych to udělala schválně, tak vám tu přece nepochoduju s mobilem před očima, nebo jo?“ … (Vrátný očividně ohromen mou bezprostředností odpovídá „kdybych si myslel, že jste to udělali schválně, tak už jste dávno někde jinde!!!!“)

K celému problému „ONI MAJÍ MOBIL“ se přidává problém, že jsme měli schůzku nahlášenou jen u jedné osoby, a teď chceme ke druhé. A ta není nahlášena. (čeká na nás před budovou, chce nám dát ty šrouby, takže panu Vrátnému nebere telefon). Navíc nám končí parkovací lístek. Ale ten telefon, ten telefon je ze všeho nejhoršejší.

Když se vrátný zeptá na jméno firmy, ze které jsme, Arné málem omdlí. Před očima mu zřejmě defiluje představenstvo naší firmy a všichni mu zapichují rozžhavené hřebíky pod nehty za nepřístojnost, které se právě dopustil.

A k tomu ještě ten propadlý parkovací lístek. A vývojářka Daimlera, co kouří před budovou už druhou Spartu.

Daimlerova vývojářka volá (na můj nyní již zapečetěný mobil), kde že to jsme, slízne to od vrátného, mezitím se rozprší a my si jdeme vyzvednout šrouby.

Je jich plná igelitka. Velká a těžká.

Rádi bychom zpátky přes jinou vrátnici, ale nejde to – nahlášeni jsme na bráně čtrnáct. Musíme přes Pana Vé.

A pán Vé zmerčí tu tašku.

Doprčic.