Úkoly pro něj a úkoly pro ni. Případ druhý.

Jaké jsou úkoly pro NĚJ, a jaké jsou úkoly pro NI? Každý z nás máme o tom rozdělení nějakou představu. Ta může být ujetá, nebo taky naprosto v pořádku. Ale i když je v pořádku nejpořádkovitějším, pořád ještě nemusí být vyhráno.

Jde o to, zda jsme se vůbec někdy dostali k tomu, úkoly si rozdělit i nahlas, nebo jen ve své hlavě s pocitem „vždyť to je přeci jasné“.

Muž se stará o vše, co se týká auta. Tak to vidím já, milující manželka.

Praxe u nás doma:

Bydlíme v malé vesnici, kde centrem veřejného dění je venkovská hospoda s několika stabilními štamgasty s krví podlitýma očima a půllitrem na stole a pak ještě oranžová poštovní schránka na prostranství, které hrdě nazýváme náměstím. To bych uvedla na omluvu, proč jsme majiteli dvou aut (za prací každý vyjíždíme jiným směrem). Můj žensky naivní náhled na svět mi našeptává něco o tom, že péče o auto je mužská práce. Pravda, jedním autem jezdím já. A jsem ochotná se o něj i postarat. Ale co to druhé auto, co s ním jezdí manžel? A naše společné děti?

Zdrojem mé nekonečné frustrace je náš sedmimístný Citroen, o jehož stavu kolují pověsti daleko za hranicemi našeho regionu. Možná jste už o tom špinavém autě také slyšeli, protože druhé takové ve střední Evropě nepotkáte. Zbytky jídla, drobky, papírky, obaly, tyčky od lízátek a kelímky od ledové tříště, pet lahve a ožvýkané či čerstvé žvýkačky (ovšem vysypané z obalu), do toho manželovy dokumenty z práce, mince a občas dokonce i nějaká ta bankovka – to vše si můžete v hojnosti nabídnout a ještě nám toho spousta zbyde. Frustraci pro mne tento stav představuje, protože občas dojde k takové konstelaci hvězd, že jsem nucena do té popelnice nasednout a vzhledem k mé pozici řidiče otevřít i oči. To se pak s náležitě mučednickým pocitem chápu vysavače, leštidla a Okeny, abych následujících devadesát minut strávila v předklonu pod palubní deskou či vzadu v kufru a pokusila se o nemožné – vysát tu spoušť a přitom nezadřít náš domácí vysavač, či nenaházet do přístroje na benzínce všechny desetikoruny, co jich kdy Centrální Banka dala do oběhu.

Načež manžel poděkuje, utrousí něco ve smyslu „šikovná“ a následující den po skončení vyučování spokojeně usadí ratolesti, každou s rohlíkem a ledovou tříští v ruce, na čerstvě vyprané dětské sedačky.

Příklad z nedávné doby:

Citroen je auto, do kterého jsme schopni narvat všechny naše děti. Tím pádem jde o naše hlavní rodinné auto, kterým vyrážíme na dovolené. Jedna taková nás potkala v srpnu.

Musím dodat, že na mateřské jsem tímto vozem jezdila já. Přesto, že jsem kamsi vyrážela prakticky každý den (s sebou čtyři děti, o dost menší než jsou teď), auto bylo vždy průměrně čisté. Ba dokonce jsem jej jednou nechala i průmyslově vyčistit za 2.700 Kč, tak jsem se o něj starala. Všechny účty za opravy uložené, všechna doplnění oleje pečlivě zapsána.

Nyní neví nikdo nic. Termín technické? Přečteme si na espézetce. Poslední doplnění oleje? Počkáme, až auto zařve. Auto řve, že chce olej. „Kecá, tam je nastavený časový odstup, to nemá s olejem nic společnýho“. (manželova teorie, já považuji svítící kontrolku oleje za poměrně nebezpečnou záležitost). Sjeté gumy, polofunkční klimatizace, zasekávající se elektrická okýnka. Nic není problém. Respektive, tyto mušky jsou pod úrovní Řidičovy rozlišovací schopnosti.

Nebudu zdržovat. Vyráží se do Rakouska.

Můj žensky naivní přístup ke světu mi našeptává cosi o tom, že „normální“ řidič před dalekou cestou zkontroluje stav vozidla. Když už nic jiného, takto nás to učili v autoškole, a tam to přeci musejí vědět.

Když tak přemýšlím, k čemu všemu by se měla vztahovat kontrola vozidla, napadá mne pár oblastí: tlak pneumatik, stav oleje, stav vody v ostřikovači, pro extrémisty stav paliva.

Mé předdovolenkové starosti obnášejí kontrolu dětských svršků, bot, praní a žehlení, dokupování chybějícího oblečení a doplňků, balení zavazadel pro pět lidí (manžel si balí sám), plánování kuchyně, nákup potravin a veškerou komunikaci s ubytovacím zařízením, neb jsem v rodině jediná, kdo se v zahraničí domluví i jinde než na Slovensku.

Co jsem ovšem zanedbala je jisté sdělení druhé straně. To jest, že se druhá strana kromě svého vlastního skromného kufru postará i o náš společný rodinný vůz.

Ke své hanbě, ale v zájmu fair play musím uznat, že otázka zodpovědnosti druhé strany za náš společný rodinný vůz mne napadla poprvé ve chvíli, kdy se z palubní desky 3.200 metrů nad mořem ozval nesnesitelný zvuk a přede mnou se rozblikal nápis „okamžitě zastavte, nedostatečný tlak oleje“.

Čímž jsme přeskočili několik zábavných okamžiků (navigátor nezvládl navigaci, děti nezvládly udržet obsah žaludku, řidič nečekaně opouští vozidlo a usedá na lavičku, aby si odpočinul od posádky). Ale k jádru věci jsme se v podstatě dostali.

Poté, co jsme zaplatili 35 Euro za možnost vjet na vyhlášenou Hochalpenstraße, která šplhá až do dané výše, začíná náš Citroen protestovat. Pojmem „protestovat“ myslím právě ten nepříjemný zvuk z palubní desky a upozornění, že při daném tlaku oleje není možno pokračovat dále. Jistá druhá strana rozhoduje, že vše je zapříčiněno nepřirozeným nakloněním vozidla (tj. jízdou do kopce), že se tím nebudeme zabývat, protože cestou zpátky, tj. z kopce, se vše v podstatě vyřeší.

Celou cestu nahoru nás tedy provází to nepříjemné pištění v nepravidelných intervalech a my vnímáme tu romantickou nádheru Alpských velikánů pouze v titěrném kontextu „jo, tady by se dalo případně zastavit“ a „nemají v tomto stánku se suvenýry také olej 5W-30, a pokud možno levný?“.

Druhá strana slibuje, že se o danou záležitost postará, jen co dojedem do kempu. Za využití všech svých něžných ženských zbraní (ironických poznámek pronesených „dětem“ /děti není kam spěchat, možná tu zůstanem už navždycky/, nafučené tváře, zarytého mlčení a utrápeného vzdychání) jsem si vydobyla následující doznání: ano, zanedbal jsem to, ano, byla to moje role, ne, nevzpomněl jsem si, ano, nyní už se o to postarám, ano, hned jak dojedem do kempu.

Protože jsem holka upřímná a nechci druhé straně křivdit, uznávám, že po příjezdu do kempu jsem danou věc taktéž pustila z hlavy.

Vzpomněla jsem si až ve chvíli, kdy při zpáteční cestě vjíždíme do osmikilometrového tunelu.

„Zkontroloval jsi ten olej? Nezadřem motor tady, v tunelu, viď že ne?“

A odpovědí mi bylo jen všeříkající:

„Ups!“.

No, v novinách jste o ucpaném tunelu v Rakousku asi nečetli, čili vše dopadlo (protentokrát) dobře. Ale odhaduji, že největší zásluhu na tom všem má ten zástup andělů, který stojí ve dne v noci shromážděn kolem mého muže a chrání jej před návalem mého zuřivého, i když samozřejmě zcela oprávněného vzteku.

Protentokrát.