Kterak se mi má tupost vyplatila

Někdy jsem vyloženě tupá a mám na sebe vztek. Na leccos si nemůžu vzpomenout, a když si to zpětně vybavuji, už si ani nevzpomenu, na co jsem si to vlastně chtěla vzpomenout.

Občas najdu na psacím stole lísteček očividně psaný mou rukou, a jen ten rukopis mne usvědčuje. Protože já netuším, že jsem kdy něco takového psala. Tu a tam na mne vykoukne z peněženky nějaké datum s připsanou hodinou a u něho vykřičník. Ale co to je za datum a kam se toho dne mám dostavit, to už zůstane navždy tajemstvím. Takže se tímto omlouvám všem svým lékařům, kadeřníkům, manikérkám i případným zhrzeným kamarádkám.

Co mne může ovšem nejvíc namíchnout je, když mám okénko jazykové. Rozuměj výpadek, nikoliv lekci. Od ledna pracuji v německé firmě a domluvím se už celkem dobře, přesto když o něco jde, slova jako by se někde zasekla. Tipuju někde za hrudní kostí, protože tam mne to v tu chvíli začne dost pobolívat. Ano samozřejmě, nejde o okamžiky, kdy s nohama opřenýma o odpadkový koš klábosím s kolegyní o tom, co prožila o víkendu. Většinou jde o 1/ zákazníka na druhém konci drátu 2/ rozzuřeného šéfa 3/ v podstatě jakoukoli záplavu emocí, dokonce i těch kladných.

O záporných nemluvě.

Ovšem nedávno se mi můj neomluvitelný výpadek paměti vyloženě vyplatil a o tom vám teď povyprávím.

Mám na starosti malý tým specialistů a společně pracujeme na projektu. Já jsem přes řízení a koordinaci (rovná se ničemu úplně pořádně nerozumím, ale sbírám od týmu informace a předávám je zákazníkovi, načež on mi něco namítne a já to jak správný poslíček vyřídím té své partičce). Jde o to, aby se zákazníkem nekomunikoval každý na svou pěst hlava nehlava, ale aby v tom byl jakýsi řád.

To znělo logicky, než se na scéně objevil Eduard.

Eduard je pán v letech (před padesátkou?), má samozřejmě třikrát větší plat než já a desetkrát dražší auto. U firmy pracuje dvacet let a má na starosti svařování. Je to fachman každým coulem, všemu rozumí a od všeho má klíče.

Jenže i pro milého Eduarda platí, že v projektovém týmu je jakási hierarchie a že se zákazníkem nemůže komunikovat napřímo.

Což udělal.

A na což jsem se ho, nic zlého netuše, telefonicky přeptala.

„A CO JAKO?!!“ (už to mne mohlo varovat).

„CO JAKO? CO JAKO MÁ BEJT?!?!?!“

„No nejsem si jistá, že je správné, posílat zákazníkovi informace, když ostatní členové týmu neměli možnost se ke tvému záměru vyjádřit“. (To byla poslední věta daného rozhovoru, kterou jsem řekla plynule a správně, se správnými členy. Netušila jsem, že se jedná o poslední záchvěv křeče mé mozkové kůry a že od té chvíle zůstanou mé závity zahaleny neproniknutelnou temnotou).

„A PROČ BYCH NEMOH? SI TO DĚLEJ SAMA TY CHYTRÁ, KDYŽ S TIM MÁŠ PROBLÉM! DOTEĎKA TO BYLO TAKHLE, NECHÁPU, CO BY SE NA TOM MĚLO MĚNIT? JÁ KONČÍM, ROZUMÍŠ? KONČÍM! SI TO POKREJ JAK CHCEŠ! HNED VOLÁM DODAVATELI, AŤ ZASTAVÍ VŠECHNY PRÁCE A ČEKÁ, AŽ SI HO ZAÚKOLUJEŠ, ŠÉFKO!!!“ …

Celý monolog by zabral mnohem víc než jeden odstavec, a to zdaleka ne jen proto, že jsem jej napsala velkými písmeny. Eduard pokračuje a já mám pocit, že jeho zuřivé sliny skáčou z mého sluchátka přímo mně na bradu, až jsem z toho celá zráchaná. Ne, to je jak se potím. Ne ne přátelé, to jsou slzičky! Slzičky bezmoci, kdy na mne někdo řve z druhé strany Německa v praskajícím telefonu a já přesně vím, co bych mu ráda řekla. Něco o projektové hierarchii, rozdělení zodpovědností, globálního zastřešujícího pohledu, dělení úkolů a vzájemné komunikace v projektovém týmu, pěkně bych to vystupňovala pár příklady z praxe, kdy „dobré a osvědčené“ ještě neznamená „nejlepší“ a završila výhrůžkou eskalace k vedení společnosti, protože jde o komplexní problém, který se netýká jen jeho, ale každého člena týmu (a to nejen toho mého) a je potřeba rozhodnutí vedení závodu, kterému já jsem ochotná podvolit se, když přijde ze strany nadřízených náležitě zdůvodněné. A možná, když už bych tak byla v ráži, dodala bych něco o svévolných kohoutech na smetišti, co nejsou zvyklí, že jim někdo vidí do karet a můžou se vzteknout, když není po jejich. A když mám navíc pravdu.

Místo toho tady tiše štkám a snažím se vzlyky krýt rukávem, aby Eduard nic nezjistil. Jemu naštěstí stačí nesmělé „ja“ na otázku, jestli tam pořád ještě jsem a tak mám chvilku (pár desítek minut) čas se sebrat a když na to přijde, promluvit svým normálním hlasem.

„Ty Eduarde, chápu jak to vidíš a v lecčems se s tebou opravdu shodnu. Není to jednoduché, ale nemá cenu řešit to po telefonu. Můžeme si na to sednout, až budeš zpátky ve firmě?“

„NO JASNĚ! TOHLE SE MUSÍ VYŘEŠIT! JÁ TO TAKHLE NENECHÁM! ŘÍKÁM TI, MNĚ NEBUDE NIKDO KOMANDOVAT! A JEŠTĚ NĚCO- - - “

Bla bla blááá, bla bla blááá.

Posbírám svůj hlas a zopakuju prosbu o osobní setkání. Na víc se prostě nezmůžu. Lituju, že výpadek mých jazykových dovedností se netýkal i schopnosti porozumět. Když se má Eduard k závěru, zvládnu se ještě rozloučit a pak pokryju stůl mokrými papírovými kapesníky a hezky česky si zanadávám. A trošku si i bouchnu do stolu.

Když se jakž takž zvládnu sebrat, zavolá Eduard podruhé. Od jeho prvního výlevu uplynulo už asi dvacet minut, mé okno už mne pomalu opustilo, ale teď se vrátilo v plné parádě – a to mi stačí na displeji vidět jen jeho číslo.

„Ty Aleno, měla jsi pravdu. Omlouvám se, že jsem ti tak vynadal, nechal jsem se unést. Oceňuju, jak jsi zůstala věcná a máš pravdu, když to nechceš řešit po telefonu. Opravdu si na to musíme společně sednout a hledat řešení, určitě něco vymyslíme. Promiň, že jsem se tak vytočil, uvidíme se příští týden a dořešíme to.“

Moudře kývu hlavou a říkám věci jako „ja, OK, klar, kein Problem…“ … a v duchu si zapisuji za uši: dobrá strategie, uplatním příští týden face to face. Jen nevím, jak skryju ty slzy jak hrachy, možná přijdu do práce v nějaké veselé masce, třeba Chytré horákyně, nebo Dobrého vojáka Švejka :-)