Kluci. A holky. A jejich myšlení.
Jsem maminkou tří kluků (10, 9, 5) a jedné holky (6). Kluci mají mnoho společného, holka chudák hájí barvy svého pohlaví sama. Kluci jsou bordeláři, ale neustále něco tvoří a to je sympatické. Píšou knihy, milují testy z geografie a vyjmenují celý německý fotbalový tým. Holka kreslí s důrazem na detaily (řasy, nehty a květiny na šatech). A ač levák, učí se háčkovat s vyplazenou špičkou jazýčka, jako jsem to mívala já v jejím věku. Pokud zazní pokyn „děti převlékněte se“, kluci v lepším případě pohodí své svršky doprostřed pokoje a následně tvrdí, že jejich to oblečení není (ti dva starší sdílejí skříň, mají stejnou velikost). Kdežto holčičí věci často marně hledám, abych je následně našla složené ve skříni, což je poslední místo, kam bych při svém pátrání zamířila.
Rozdíl v klučičím a holčičím uvažování jsem mohla pozorovat mimo jiné před pár týdny, kdy jsem vzala děti do práce. Strávily tam tři nudné hodiny, částečně nad knihou, částečně u filmu a částečně pozorováním okolí. V okolí toho moc vypozorovat nemohly (seděly celou dobu na židli v kanceláři). Samík (9) si přesto všiml výrobků, které leží vyskládané na poličce: ošklivé kovové konzole, různě pokroucené plechy, u nichž jásáme, když se nám náhodou donese, kam se vlastně do těch aut montují. Protože takové díly každý automobilový výrobce schová hluboko do útrob automobilu, není prostě čím se chlubit, a vlastně ani jak je popsat.
Když pak večer pracujeme v kuchyni, Samíka se zaníceně vrací k tématu: „Mami, a když lezou z tý výrobní linky, to vypadají vždycky všechny úplně stejně?“ Nepředpokládám, že má o danou problematiku hlubší zájem a mechanicky odpovídám „No tak to víš že úplně stejně je vyrobit nemůžeš“. „A o kolik se liší?“ „No tak třeba o půl milimetru.“ „A to je hodně nebo málo?“ ... rozjíždí se téměř učená debata o tolerancích, jejich stanovení a následném měření, odchylkách a opatřeních ve výrobním procesu. Samík má oči navrch hlavy a chrlí jednu otázku za druhou, zatímco já loupu brambory a nechápu, co ho na tom může zajímat, když i já sama se k povinné kontrole těch geometrických protokolů musím dokopat a to ještě díky vnitřnímu zaslíbení zasloužené odměny, až se tím vším zdárně či nezdárně prokoušu.
A dnes jsem tu svou vnitřní nechuť konečně pochopila. Já totiž patřím k druhému táboru.
A druhý tábor má také otázky.
„A maminko?“
„Ano, Viktorko?“
„Kterého muže z práce bys chtěla, kdybys neměla tátu?“
Vysvětluji, že mám tátu.
(Zcela nelogicky, otázka zněla jasně).
„A kdybys ho neměla? ... A kdyby byli všichni křesťani? ... A kdyby byli všichni Češi? ... A kdyby tě všichni milovali? ... A kdyby všichni milovali nás? No tak mamííí, kterýho?!“
Večer otvírám knihu Jodi Picoultové „Nejsem jako vy“ o klukovi s Aspergerem. V chování hlavního hrdiny (chlapce s poruchou autistického spektra) nacházím jisté rysy Samíkovy povahy. A jeho zájmů. („A jak tu desetinu milimetru můžete tak přesně změřit?“).
A řeknu vám, v našem táboře je mi zkrátka dobře. Svět je tu barevný a lákavý a procházejí se tu muži, mezi kterými bych si mohla vybírat, kdybych neměla tátu. A jsou tu holčičky, které věří tomu, že by mě některý z nich chtěl, kdybych ho chtěla já, a kdyby byl křesťan, a kdyby ...
A nejlepší na tom celém je, že já toho tátu mám, a on je ten nejlepší ze všech. A to tvoří podstatu našeho štěstí, nic víc nechcem. A pro malé kluky je nakonec tohle taky to nejdůležitější, i když si v současné době zrovna lámou hlavu nad podstatou desetinné čárky na protokolu o geometrii ošklivé plechové konzole. Nebo ne snad?
Alena Suchopárová
K Vánocům dárek.... dělat, co opravdu chci.
Nikdy jsem o tom nepřemýšlela. Kolik je věcí, které chci. A kolik je věcí, které vlastně dělám a nechci. A přesto ty první nedělám. A ty druhé dělám. A to celé, protože....
Alena Suchopárová
Jak jsme se fotili
Z myšlenky na roční focení jsem byla otrávená už od rána. Už jen zařídit, aby všichni zvládli obléci si čisté oblečení je nadlidský úkol. A to je jen třešnička na dortu.
Alena Suchopárová
Není nad pořádné víkendové povyražení
Pachatele níže popsaných kriminálních činů nemohu jmenovat. Z okolností vyplyne, že se jedná o jedno z našich dětí, ale pamětliva důrazného poučení o základech internetové gramotnosti přisoudím zločinci milosrdnou přezdívku Saša.
Alena Suchopárová
Kterak se škrt přepočítal
Kdo náhodou někdy četl můj blog, ten dobře ví, že jsem škrt. Takový ten škrt, co si do lahve napouští vodu z kohoutku, páč se mu příčí koupit si balenou v Lidlu za dvě padesát.
Alena Suchopárová
Jak jsem o Vánocích (skoro) (ne)zhubla
Jako by to bylo dnes. Čtyři malé zlobivé uzlíčky a já, snažící se o Vánocích o nějaké to kilo dolů. Na plotně řízky a klobása a v ledničce bramborový salát, u babičky cukroví a kapr.
Alena Suchopárová
Tak kdo je tady pošuk?
O svém kolegovi jsem se zmínila v úvodu svého blogu. Přisoudila jsem mu přezdívku Sheldon, kterou už bych mu dnes nedala, ale jeho sociální cítění tato přezdívka vystihuje poměrně přesně.
Alena Suchopárová
Mezi intelektuály jeden přízemní příspěvek...
Vtipných dětských hlášek má každý rodič spoustu. Taky přispěju svou troškou do mlýna – těmi, které jsou dle mého názoru opravdu dobré. Kritériem je, aby se jim zasmál i někdo jiný než manžel a babičky.
Alena Suchopárová
Paralelní světy
Dnes se střetly dvě galaxie. Dva světy, které spolu navzájem nemají nic společného. A jeden druhého nemá šanci pochopit, ani kdyby se ten jeden, nebo i druhý, snažili o vysvětlení sebevíc.
Alena Suchopárová
A už jsme v hrsti Ďáblova oka.
Před lety do našeho domu uhodil blesk. Vyprávění o tom, jak jsme pojišťovně dokazovali, že udeřil do osmi předmětů najednou, je možná také dobrá historka pro blog, ale dnes to bude o něčem jiném.
Alena Suchopárová
Věříte v náhody?
Stala se mi podivná věc. Podivná věc, něco mezi „neblázni, ani bych si nevšimla“ a „Wow, Bůh přeci jenom existuje“. Jaký názor zastávám já, je celkem nedůležité.
Alena Suchopárová
Proč miluju Česko
Na úvod bych se asi měla představit všem, kdo neznají mé super vtipné blogy plné úžasných zážitků dokonalé matky, manželky a manažerky projektu mezinárodního formátu.
Alena Suchopárová
Kterak jsem si vytáhla lístek.
K drobné zmínce o našem oddělení IT jsem již v minulosti odvahu sebrala. Pravda, nasrala jsem tím tři čtvrtiny čtenářů blogu IDNES, protože ti všichni očividně v oddělení IT pracují. Tedy aspoň dle komentářů soudě.
Alena Suchopárová
S výchovou v koncích.
Když jsem měla děti malé, trávila jsem celé dny studováním různých příruček. Počínaje „Jak být dobrou matkou“ přes „Co děti v životě nejvíc potřebují“ až po „Do pátku bude vaše dítě jiné“ či „Malý tyran“.
Alena Suchopárová
O Kenech mezi námi
Kdo někdy četl nějaký můj blogový příspěvek, možná si o mně už utvořil letmou představu.Obyčejná upocená mamina.
Alena Suchopárová
Moje pletky s bezdomovcem
V jednom ze svých příspěvků jsem se zmínila o své vášni pro běh. Jsem celkem tlustá a nemám žádnou kondičku, do kopce se vleču jak šnek, běh ve svém šnekovitém podání přesto miluji.
Alena Suchopárová
Okénko jazykozpytecké
Při své práci v zahraničí a při pronikání do tajů němčiny si nemohu nevšimnout jistých jazykových zajímavostí.
Alena Suchopárová
Kterak jsem se stala hvězdou portugalského pobřeží
Ne každý je nadšený z toho, když se stane díky své extravagantnosti centrem pozornosti ostatních. V určitém věku je prostě člověk rád, když jen tak splyne s davem a dav ho nechá na pokoji.
Alena Suchopárová
Co způsobí nadmíra čtení knih
„Tvoje děti jsou závislé na knížkách? No tak to jsi nadšením bez sebe, ne?!“ Nejsem. A připadám si proto provinile.
Alena Suchopárová
Takové normální ráno
Jsem hrdou maminkou čtyř (skoro)puberťáků. A k tomu mi ještě přibylo pár "opravdových" pracovních starostí. No jestli toto není téma na blog, pak už nevím
Alena Suchopárová
Plod dokonalé výchovy
Ve výchově mám jasno. V době, kdy jsme nemohli mít děti, jsme měli mraky času, abychom si vše ujasnili na teoretické rovině. Načetla jsem si spousty moudrých (i nemoudrých) knih. A když přišli vlastní potomci....
předchozí | 1 2 3 4 | další |
- Počet článků 71
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 1743x