Po mateřské v práci

Je mi jasné, že jsem si tímto nadpisem odbourala spoustu (možná většinu?) potenciálních čtenářů.Nicméně přesto mi to stojí za to. Při plánování návratu do práce má každá mamča jakousi představu o problémech, které nastanou.

A většina z nich také dříve či později skutečně nastane. Nepořádek v domě, nedostatek času, pocit vlastní nedostatečnosti…

… no a pak jsou věci, které prostě nečekáte.

Interně  bych si své pocity rozdělila do několika přehledných kategorií.

• Pocity, které bych měla mít, ale nemám.
  Maminky se po návratu po mateřské dovolené často shodují na tom, že měly pocit lvice (dračice, slonice, zuřivé bachyně), které byla z náruče násilím odervána mláďata.
  No tak přátelé, po deseti letech kuchaření, uklízení, trpělivého čekání, až se mláďata vrátí ze školy, jen aby se odvalila ke knížce a zahučela „A co by jako asi ve škole bylo?“... po takových deseti letech skutečně nemám pocit, že má náruč náhle zeje nevítanou prázdnotou. Ba ani že zeje jakoukoliv prázdnotou, třeba i vítanou. Ona totiž prakticky vůbec nezeje ničím, moje náruč je zkrátka naprosto spokojená, i když zrovna nese vzorky z výroby a na rukávech nového saka neomylně utkvívají zbytky oleje od stroje.
  Další pocit, který jsem očekávala, je pocit nestíhání. Rodina, sport, kultura, koníčky, filmy, úklid... je toho moc, co by člověk měl a chtěl stihnout. A já jsem se v posledním půl roce nastavila na to, že to vše padne ve chvíli, kdy nastoupím do práce. Díky svému cílenému duševnímu tréninku jsem sama sobě přivodila pocit, že s nástupem do práce přestávám žít a stávám se strojem na výrobu peněz bez nároku na jakoukoliv další činnost kromě té výdělečné.
  Takže na mne v podstatě působí velice překvapivě (tj. pozitivně), když zjišťuji, že vlastně i v práci člověk také žije. Navazuje vztahy, krafe s kolegy, užívá si drobné radosti života, jako jsou pracovní úspěchy nebo hrnek kafe po obědě.
  Samozřejmě, že nestíhám, však si na to také v tomto blogu neustále stěžuji, ale tak nějak jsem čekala, že se svět zhroutí, a on se, kupodivu, vesele točí dál.
  Tím zhruba končí, co jsem předpokládala a nenaplnilo se, a na řadě je kategorie
• Pocity, které jsem očekávala a tady jsou.
  První v řadě: „Jsem blbá“.
  Aby bylo jasno, já jsem v podstatě vždycky něco dělala. Práce v neziskovce, výuka angličtiny, dobrovolničení v mateřském centru... Windows 10 jsem si stáhla mezi prvními, angličtinu jsem si na mateřské v podstatě o několik tříd zlepšila a k tomu vypilovala metody její výuky...
  Přesto jsem blbá.
  Ne, abyste to špatně pochopili. Není to tak, že „mám pocit, že jsem blbá“. Já skutečně JSEM blbá.
  Jedním z prvních úkolů, co mi šéf zadal, bylo zpracovat jakousi kalkulaci a přirazit k ceně náklady na nějaké speciální balení. Poté, co mi úkol náležitě pečlivě vysvětlil, dvakrát se zeptal, jestli jsem tomu rozuměla a odešel za svými povinnostmi, padla na mne zoufalost hraničící s neodolatelnou touhou vyskočit z okna a cestou si z těla vyrvat vnitřnosti.
  Po chvíli urputného vnitřního boje (který se navenek projevoval pouze neurotickým škubáním v pravém oku) jsem potlačila téměř veškeré své sebedestruktivní sklony a dala jsem se do práce. Rozhodla jsem se alespoň výslednou tabulku překrásně zformátovat, když už šéfovi jeho povinnosti zabraly tolik času a ke kontrole mého úkolu se dostal až za den a půl.
  Jeho hodnocení mé pečlivě natahované práce začínalo slovy: „Omlouvám se, asi jsem to špatně vysvětlil.....“... pokračovat zřejmě nemusím.
  Další úkol byl o čtyři řády jednodušší – k dané prodejní ceně přirazit patnáct procent a poslat zákazníkovi. Patnáct procent... propočítat, uložit, sepsat nabídku, zkontrolovat... celý úkol mi zabral asi tak dvacet minut a soubor s výpočtem jsem si otevřela během té doby asi tak třináctkrát, abych se přesvědčila, že je skutečně správně. Co mne na celé akci nesmírně vyděsilo, byla ta dvě poslední slova: POSLAT ZÁKAZNÍKOVI. Zní to tak zodpovědně, důležitě a hlavně neodvolatelně! Takový projev důvěry! Není to „pošli mi to ke kontrole a já to pak zákazníkovi“... Takže přátelé, cena – krát – jedna-celá-patnáct, je to tak správně? (pokud ne, prosím neodpovídejte, nechte si to pro sebe).
• Pocity, které mne překvapily (až vyvedly z míry)
  Co jsem nečekala je, že za deset let doma jsem naprosto odvykla kontaktu s opačným pohlavím. Na mateřské jsem se dostala do pravidelného kontaktu s poštovním doručovatelem (jednou za šest týdnů při objednávce psího žrádla přes internet), s operátorem O2 (pouze telefonicky – při dohadování o nezaplacené faktuře či změně tarifu, cca jednou do půl roka) či se znuděným příslušníkem policie, když ve vedlejší vesnici provádí namátkovou kontrolu projíždějících vozidel a já jsem zrovna ta šťastná, kterou zastavil.
  Teď sedím devět hodin denně v kanceláři s kolegou, který je sice trochu sheldonovitý, ale přesto se jednou za pár dní i stane, že utrousí jakousi soukromou poznámku (o tom, jak se měl o víkendu či kam jde večer s přáteli) a já jsem celá v rozpacích, jak na to reagovat.
  S tím souvisí i další bod, který mne trochu zaskočil. Byvše v kanceláři osm a více hodin, znamená to, že bych měla osm a více hodin vypadat k světu. A k tomu možná i trochu vonět. A to i přesto, že občas musím zajít ve sněhové vánici do vedlejší budovy, zmoknou mi vlasy a tudíž se podivně zkroutí, navíc mi promoknou kalhoty a celá se občas trochu zpotím. Rozmaže se mi make-up, leskne se mi tvář, pod pažemi se vytvoří ohyzdné koláče. Přezutí do pracovních bot s ocelovou špičkou znamená vysvobodit lehce zpocené nohy z běžné obuvi (Němci se v práci zásadně nepřezouvají) a jen tiše trnout, kdy tento můj počin někdo čichem identifikuje jako veřejnosti nebezpečný.
  K tomu všemu se, jako na potvoru, přidává skutečnost, že v práci je člověk v mnohem bližším kontaktu s lidmi než na mateřské dovolené. Občas se někdo nakloní přes rameno, když mžourá na tabulku na monitoru, občas důkladné zkoumání výrobních vzorků vyžaduje skutečnou fyzickou blízkost kolegy či kolegyně, kdy pocit absolutní propocenosti těžko potlačíte. Zapomeňte na to, v půlce dne se osprchovat či převléknout! Vzpomínám, že na mateřské jsem si v letních dnech pod sprchu zaskočila s potěšením i několikrát denně, o ledovém osvěžení v bazénu na zahradě ani nemluvě... Pokus o novou vrstvu parfému vyznívá poněkud křečovitě, protože ji samozřejmě každý hned odhalí, a to i když se pokoušíte navonět se potají na záchodě...
  Další věcí, co stojí za zmínku, jsou mé zlozvyky. Jsem člověk rituálů. Miluju ranní kafe, miluju ranní kontrolu zpravodajských serverů, co že se to od včerejšího večera událo. Ráda si otevřu Bibli a přečtu pár veršů, ráda věnuji čas učení slovíček (protože hledám práci v Německu a nechci být za blbce). Ráda si ráno zaběhám na běhacím pásu a ráda si otevřu okno, abych dovnitř pustila jarní paprsky.
  To se ovšem s nástupem do práce – pravda ve vytouženém Německu – mění. Konvice, co vaří vodu na voňavou kávu, dělá neskutečný randál a kolegové významně zvedají obočí: jako už zas? .. Otevřu-li internet, představuji si, jak někde na centrálním serveru vzniká nesmazatelný záznam o mé přítomnosti na seznam.cz, aktualne.cz, parlamentnilisty.cz, prostě cokoliv s koncovkou .cz, což je soukromé, podezřelé a prostě nepřípustné. Facebook.com má sice koncovku přijatelnější, na ten si ale neodvážím ani pomyslet.
  Zkrátka, jakýkoliv zlozvyk bych jen tak mohla mít, kolegové budou jeho svědkem. Ať již jde o zaběhnutý rituál (otevřené okno s prvními ranními paprsky šéf nekompromisně zavírá, co mu jen zmrzlá ruka dovolí) či hloupé práskání žvýkačkou. Jste prostě na očích, a za deset let na mateřské, věřte nebo ne, si každá holka těch zlozvyků naseká až hanba.

V práci jsem po mateřské už osm měsíců. Spoustu věcí jsem už dostala pod kontrolu (nebo možná jsem už kvůli nim přestala být nervózní), na spoustě z nich budu přeci jen ještě zapracovat. Hlavní je, že mé zlozvyky a závislosti nikdo ještě neodhalil. Nebo ano, ale má natolik sebekontroly / zdvořilosti / lhostejnosti, že mi to nedá najevo. Po důvodech nepátrám. Vařím si své kafe, voním se na záchodě a doufám, že všechny negativní dojmy přebiju svým nasazením pro firmu, ochotou k přesčasům či aktivitami nad rámec mé pracovní náplně (například překlady typu „NEVYHAZUJTE VLOŽKY DO ZÁCHODU“). Tím to všechno zachráním.

A ještě jednu věc bych dodala. Cokoliv se v práci stane, jakýkoliv průšvih, drama, nespravedlnost... jsem vděčná za to, že mám svou rodinu, děti manžela... a na tom všem (zda voním, zvládnu spočítat těch patnáct procent či snad si dnes vařím již třetí kafe) vlastně vůbec nezáleží. Mám kotvu někde jinde, a tím pádem budu v té práci možná nakonec i dobrá. Protože je to pořád, workoholici prominou, jen práce a nic víc.