Prázdninové boží mlýny

Dnešní prázdninová procházka kolem areálu dětského letního tábora mi připomněla absurdní příběh, který se skutečně stal. A který je neuvěřitelný natolik moc, že mi všichni uvěříte, že jsem ho opravdu prožila.

A vám, kteří mi věřit nebudete, již předem děkuji za nezaslouženou pochvalu mé domnělé fantazii.

Na okraji tábora stojí zastrčená dřevěná boudička. Strážní budka. Oprýskaná, zarostlá kopřivami, trochu v rozkladu a časem zapomenutá. Ve mě však ožívají vzpomínky, jak jsme v podobné strážní budce (v jiném století, režimu, věku i kraji) trávili vždy na táboře pár odpolední, důležitě legitimovali kolemjedoucí vozy (většinou zoufalé rodiče, co si jeli pro Elišku / Honzíka / Markétku, protože mají alergii na komáří štípnutí, zvrkli si nohu nebo to s nimi prostě už na táboře není k vydržení, protože se jim ukrutně stýská). V noci jsme z budky podnikali povinné výpravy s baterkou na obhlídku tábora. Ovšem většinu času se ukrutánsky nudili a tupou rybičkou vyrývali vzkazy do omšelého bílého nátěru.

A v rámci té nehorázné nudy jsem na jedné vnitřní stěně budky objevila mizející nápis – jméno a adresu jakéhosi chlapce. Ostatní nápisy byly mnohem jednodušší – jména, vzkazy, srdíčka probodená šípem a v nich různé kombinace iniciál, popřípadě osvědčené VLHP (Velká Láska Hoří Plamenem). A mezi těmi všemi můj objev – Vláďa Jelínek a jeho adresa. Nuda plodí hřích (koukněte do Bible) a já druhý den hážu do schránky pohled s medvídkem a detailním popisem, jak jsem Vláďu potkala na táboře, jak jsem se do něj zamilovala, jak je báječný a jak já po něm zoufale toužím a čekám každým dnem na jeho odpověď. Vše završeno mým (pravým!) jménem a adresou. Jo, tenkrát falešné profily ještě neletěly.

No samozřejmě, odpověď nepřišla a já vám mám pocit, že jsem ji ani nečekala.

Uběhl rok nebo snad dva a já se na jiném táboře (tentokrát jarním bez sněhu) zamilovala do chlapce o půl hlavy menšího než já. Ráda bych to nějak zakomplikovala, aby to nebylo na první počtení jasné, ale myslím, že nemá cenu zapírat. Měl milé, měkké jméno a uchvátil mne tím, že na procházky do lesa bral s sebou dvojče (tehdy cool výraz pro kazeťák na dvě kazety), a na to dvojče hrál jakousi romantickou klavírní skladbu. Tu si vybavím ještě dnes, po téměř třiceti letech, ale když jsem ji cvičně zazpívala dětem, otráveně zívly, „mami a má to i nějaký slova nebo je to jen ná ná ná?“...

Propadla jsem mu láskou hlubokou a nekritickou. Zbožňovala jsem každý jeho pohyb, na táboře jsem ho všude pronásledovala a dodnes si vybavuju, jakou barvu měla jeho mikina. (měl jen jednu).

On mne nezbožňoval. Ba naopak, když pochopil, jak a proč za ním pálím, přeptal se mne na jméno, a když mu bylo povědomé, pro jistotu i na adresu. Ne že by si to tak přesně pamatoval, ale chvíle, kdy mu svitlo, byla identická s chvílí, kdy svitlo mně. Nastal okamžik trapného ticha, na nějž bych ráda svedla jeho následné ponižující odmítnutí, které mne sebralo pro několik dalších měsíců. Ale důvodem jeho odmítnutí byl spíše můj nedostatečný vzhled, lehká nadváha, naprostá absence sebevědomí a k tomu dechberoucí přehršel sebevědomí mé spolubydlící, ke které jsem pojala nenávist tak intenzivně spalující, že dnes si už ani nevybavím její jméno. Můžeme jí prakticky říkat Podlá Mrcha, Pé Em, myslím ostatně, že to byla Pavlína.

Podlá Mrcha předstírala, že je mou velkou kámoškou. Když jsem v noci smrkala do polštáře, dušovala se, že o Vláďu si ani kolo neopře. Přes den ovšem vlny jeho zájmu lechtaly její ego tak mocně, že jediné, na co se zmohla, bylo neurčité přitakání na jeho plány, jak se po táboře budou vídat. Jak jí ukáže druhé dvojče ze západního Německa, co má doma v pokojíčku, a k tomu jí pustí písničky od Michala Davida a Pavla Horňáka. A jak se budou líbat pod plakátem Ivety Bartošové, představovala jsem si živě a přitom se do krve kousala do rtu.

Na táboře má frustrace vyvrcholila scénou na diskotéce. Seděla jsem s „kamarádkou“ Podlou Mrchou u stolečku, Pijeme kolu zpíval nám Míša David a pak přešel na Nesnáším loučení. Světla pohasla, stroboskop se uklidnil a na parketu zbyli jen ti skutečně zamilovaní, kteří se k sobě odvážně tiskli a já smutně pošilhávala po Vláďovi, kterému ten večer jeho červeno-žlutá mikina TAK SLUŠELA!... Bylo vidět, že nějak není ve své kůži. Pošťuchoval se s kamarády a pak se svým neodolatelně houpavým krokem vypravil... směrem k nám. K našemu stolečku. Ke mně!!!! Nejdřív jsem si myslela, že jde za PéEmkou. On ale skutečně upřel zrak na mne. V krku mi vyschlo, ruce se mi roztřásly a najednou jsem si připadala krásná. Všechno bude dobré! ... to zlý a hloupý smaž... zpíval Míša. Vláďa se ke mně naklonil, abych ho dobře slyšela a polohlasem mi řekl chladně do ucha:

„Prosím tě nezlob se, ale nech nás bejt.“

Třicet let. Možná dvacet sedm? Ale vím to přesně, takhle ta věta zněla.

„Prosím tě nezlob se, ale nech nás bejt.“

Pak se vůně jehličí z jeho mikiny vzdálila, on popadl PéEm za ruku, odtáhl ji na parket a tam se k ní nesměle přitiskl. Svět pro něj přestal existovat a s ním i já, má překvapená bezmoc, zoufalost, ponížení, nenávist a touha dát světu pěstí, podpálit taneční parket, jim oběma vyškrábat oči a vlastními zlámanými nehty jim za první borovicí vyhloubit hrob, do něhož je hodím i s tím stroboskopem a kazetou s Míšou Davidem a na jejich mrtvolách si zatančím Montyho čardáš s vervou hodnou masové vražednice a pomateného psychopata, co je dva konečně „nezlob se ale nechá bejt“.

Tak to byl Vláďa, co jsem mu napsala zamilovaný dopis z tábora, následně se do něj fakt zamilovala a pak prožila své první trpké zklamání. Vláďa, před jehož domem jsem do konce školního roku a pak i prázdnin vystála skoro důlek (adresu jsem znala z té vlhké dřevěné táborové strážní budky, a z mé bolavé ponížené mysli prostě nešla vymazat. I když to žádná VIP adresa nebyla).

To byl Vláďa, který udělal v mém srdci díru. Ale ta se postupně zacelovala, když jsem po prázdninách nastoupila na gympl, potkala Standu a začala mít úplně jiné starosti. Vláďa nastoupil někam na učňák a já jsem o něm víc neslyšela.

Až....

Až se najednou ozval.

A pozval mě na víno, nebo dokonce na dvě, jak se sám vyjádřil.

Dlužno podotknout – mezi okamžikem, kdy jsem naposledy stála pod lampou před panelákem (přes drobné mrholení sledujíc drobný svit lampičky v jeho pokojíčku, bez naděje, že by se kdy o mé existenci dozvěděl) a vytouženým pozváním na romantickou sklenku vína uplynulo více než deset let. Vystudovala jsem gymnázium a vysokou školu, bydlím ve slušně zařízeném 3+1 v centru města, doma mám chápajícího manžela (a není to ani Standa, moje první láska, tak dlouhou cestu jsem ušla). Mám dobrou práci a před domem novou zelenou Felicii. Pokoušíme se o miminko.

A najednou je tu Vláďa.

Toho času pomocný dělník a vášnivý fanoušek hokeje (o aktuálním stavu jakési tabulky hovoří zaníceně dvacet minut, během nichž já zvládnu vypít dvě zoufalé skleničky červeného).

Jehož zájmy nepřesahují okraj půllitru či té nešťastné tabulky.

Na jeho obranu lze říct jen to, že ten tým hraje extraligu, jinak vůbec nic.

Vláďa plánuje odstěhovat se od rodičů a začít žít samostatný život na ubytovně se splečnými záchody (jen na patře, ne na celou ubytovnu!). A uvědomil si, že mu tam samotnému bude smutno. Ne, nejsem poslední, koho oslovil. Ale rád by, abych se tam odstěhovala s ním a vytvořila mu trochu toho domácího tepla. (Třeba zapnutou žehličkou, troubou nebo pohrabáčem mezi oči, napadá mne bezděky). Nevadí mu, že mám manžela. Ví, že jsem ho ( = Vláďu) kdysi milovala, a omlouvá se, že mu to tak trvalo – teď mi nabízí společné hnízdečko a plat pomocného dělníka v místní chemičce. Neboj se, to není základní mzda – mám příplatky za noční a také za svátky a neděle.

A já se raduji nad těmi pověstnými Božími mlýny.

Na jednu stranu, to jsem měla za to, že jsem si udělala prču z citů chudáka nic netušícího kluka na táboře.

Na druhou stranu, v té čtvrté cenové jsem si ho tenkrát taky docela slušně vychutnala.

A od té doby uplynulo už dalších asi sedmnáct let.

Přesto, když na letní dovolené zavítám do blízkosti chatkového tábora a natrefím na plesnivou budku zarostlou kopřivami, vzpomenu si na svůj pocit zadostiučinění. A na „Prosím tě nezlob se, ale nech nás bejt“, které tentokrát vyslovuji já. A když odcházím, nechávám na stolku účet za své víno (a mělo ho být stokrát víc za tu díru do srdce!) a ani se neohlédnu.

A stroboskop hází kolem mne barevnými sklíčky. Míša zpívá Nesnáším loučení. A mě loučení nevadí a je mi prostě obyčejně dobře.